Projevování duše Leopoldu Engelovi

(Lorberovo nakladatelství, Bietigheim – český překlad podle 5. vydání, přeložila J. Ottová.)


Předmluva

Tento projev duše svému synovi vznikl na jaře roku 1921. Ukazuje vedení na onom světě a zkušenosti zemřelého, který již v pozemském životě směl poznávat a učit se z Nových zjevení, podávaných prorockým mystikem Jakobem Lorberem (1800 – 1864) ve Štýrském Hradci, který oceňoval jeho díla. Projevující se zesnulý koncertní mistr Karel Engel. Už jako dítě ukazoval zvláštní zálibu pro všeliká umění.

Jako chlapec cestoval se svým otcem a se svým bratrem v Holandsku a dával koncerty. Oba bratři byli považováni za zázračné děti.

Karel byl vynikajícím houslistou, který všechny technické těžkosti snadno zvládal. Hrál všechny skladby Paganiniho – podobně jako Jakob Lorber – nezměněné.

Ale ve zralejším věku si také získal jméno jako badatel o Faustovi. V oboru této literatury měl rozhodující vliv.

A měl i zájem a porozumění pro všechny obory duševního bádání a poznávání duchovního světa.

Tím zajímavější by měly být zkušenosti z onoho světa tohoto významného muže pro naše čtenáře. Ukázaly se mu tam jako pravdivé poznatky, které získal od jasnovidců, jakými byli Emanuel Swedenborg a Jakob Lorber?

Podle Jakoba Lorbera se dostávají všechny duše, které odcházejí z pozemského života bez dokonalé duchovní zralosti, do jakéhosi snového života a prodlévají v ovzduší našeho světového tělesa. Podle pravidla ztrácejí zření pro pozemský svět a vyvíjejí za nepozorovaného vedení ochranných duchů a andělů Božích vnitřní svět představ skoro jako živý sen podle svých myšlenek, sklonů a pudů svého tělesného života. Tento snový duševní život vnitřní se utváří podle dobré nebo špatné způsobilosti duše buď jako ráj krásný a dobrý – nebo pekelně temný a zlý.

Jak rajskými, tak pekelnými vnitřními zážitky má duše zrát k cíli dokončení v Bohu, – to znamená – k překonání všeho proti-božského sobectví a sebe – oceňování čistou láskou k Bohu a bližnímu. K tomu je povzbuzována. Vzpírá-li se zatvrzele Bohu nepřátelská sobecká duše této Boží škole, tu se dostává do stále pekelnějších a trapnějších stavů, a tomu se říká peklo. Když oproti tomu následuje andělské vyzvání ke světu a lásce, pak se dostává čistíc se, do spojení se svou vnitřní Boží jiskrou a skrze i s celým duchovním a hmotným tvůrčím světem. Pak smí pak jako uzrálý nebeský občan nacházet svou blaženost ve spolupráci na velkém díle lásky tvorby a vykoupení.

V předložené knížečce se nyní dozvídáme od zesnulého pozemského poutníka o jeho duševních vnitřních zážitcích v rajském snovém životě, jímž byl připravován, aby nejvyšší, horlivě činnou láskou vešel do nádhery nebí.

Milostí Boží mu bylo dopřáno, aby darem duchovního jasno-slyšení omilostněného syna Leopolda Engela sdělil toto poselství pozemským lidem.

1. Jako host v cizí zemi

Můj milý synu, jsi připraven psát a to mě neobyčejně těší, poněvadž jsem přesvědčen, že mé zkušenosti budou tobě i jiným užitečné. Tak prosím, přesně naslouchej.

Když jsem, jak se říká, ležel v umírání a také cítil, že to šlo se mnou ke konci, zavolal jsem, jak víš, nebeského Otce o pomoc, neboť se musím přiznat, že jsem nebyl tak docela srozuměn s myšlenkou, že se musím se Zemí rozloučit. Byl bych se rád opět uzdravil a neměl jsem tehdy tušení, jaká milost mi byla udělena, že jsem už nepotřeboval na Zemi prožívat dobu pro nás tak trpkou. Mé volání nevyznělo také naprázdno, neboť se mi zjevil můj otec, který ti přece také o svém odchodu tam dal vědět přesná sdělení, a těšil mě, odkázal mě na Pána, a zcela náhle jsem cítil, že mé tělo jako něco těžkého ode mne odpadlo a stál jsem tu svěží a čilý. Můj otec mě objal. Mne přepadla únava, takže jsem už správně nevěděl, co se se mnou stalo, nýbrž jsem jen pociťoval, že jsem byl vyzdvižen a odveden.

Když se mé smysly opět sebraly a poznal jsem své okolí, ocitl jsem se v krásné zahradě. Můj otec stál vedle mne a co nejpřátelštěji mě pozdravil. Řekl mi, že jsem teď od světa odloučen a že jsem v jeho domě, ve kterém mám prozatím u něho zůstávat. Těmito slovy jsem byl ovšem velmi udiven, ale nad to ještě více, že můj otec skutečně takový dům obýval, jak ti to tehdy popsal, jen byl teď značně větší, než udával tehdejší popis. Byl krásně zařízený a obklopený zahradou, ve které byly kvetoucí a plody nosící stromy, keře a všelijaké rostliny. Zde jsem také našel svou zesnulou matku, první ženu, ne její sestru, otcovu druhou paní, jakož i mou sestru Vilmu. Ostatní u něho nežijí, můj bratr Bedřich také ne.

Delší dobu jsem tam byl v nádherném klidu a souladu, ale vždy jsem více poznával, že tento stav přece nemůže zůstávat trvale a že mám zůstávat nečinným. Vždyť slabosti stáří ode mne odstoupily, cítil jsem se silný a s čilým duchem, ale ještě jsem nevěděl, jak začít stávat se samostatným. Tomu se divíš. Četl jsem přece nové spisy Zjevení a nemohly být mi neznámé vlastně tyto stavy na onom světě. Ale věc má velký háček.

Představ si, píšeš mnohé povídky, které více méně obsahují dobrá poučení, napsal jsi také spisy výborného obsahu, plné životní moudrosti, učíš se poznávat sebe i lidi, a přece často jednáš právě opačně, protože teorie a praxe je rozdílná. Tak tomu bylo i se mnou. Někdy ses zlobil, když jsem nebyl nakloněn přenášet události evangelia také na nynější věci spiritismu, protože se přece mnoho stejného také dnes děje. Tím jsi byl v právu, neboť toto poznání jsem si musel teprve teď nahoře získat. Ale řekl jsem si, když teď Pána správně ze srdce poprosím o správné osvícení a pomoc, že je jistě obdržím. Obrátil jsem se tedy také s plnou odevzdaností k tomuto jedině správnému zdroji a doufal jsem, že budu brzy moci Pána vidět. Ale přes mou prosbu k tomu nedošlo. Dědeček přece tehdy viděl Samého Pána, jak ti sdělil, proč ne já? To mi velice vrtalo hlavou, ale nenacházel jsem východisko.

Když jsem se teď v zahradě stáhl do sebe a z celého srdce prosil o osvícení, tu jsem slyšel volat své jméno. Vzhlédl jsem a několik kroků přede sebou jsem zpozoroval svého starého, tobě známého přítele Thiene, se kterým jsem byl už v Petrohradě spřátelen. Spěchal ke mně, objali jsme se a velmi jsme se těšili z našeho shledání. Vysvětloval mi, že má uloženo, aby mi vysvětloval mnohé, co mi činilo svízele a že chce se mnou nastoupit malou cestu, kde mi chce sloužit jako vůdce.

Nejprve vedla cesta do jeho vlastního příbytku, který si zřídil svou silou vůle s milostí Páně, tak řekl. Budova vypadala asi jako Greifenburg, jen byla vystavěna krásněji – jako hostinec pro procházející cestující. Tomu se podivíš, neboť hostinec v zemi duchů se zdá nemožností a přece je tomu tak.

Uvaž jen, kolik duší sem přichází bez oddechu a plných neklidu. Nemají jinou myšlenku, než řítit se vpřed, aby viděli jiné lidi a krajiny. Nejsou to špatní lidé. Na Zemi byli drženi jako zajatci, věčnou touhou v srdci, aby vyšli ze svého úzkého kruhu. Teď se cítí svobodní, chtějí se vybouřit, ba, většinou také vědí, že jsou od Země uvolněni. Takových lidí je mnoho, světoví tuláci, bohatí lidé, kteří nikde dlouho nevydrželi, protože neměli vlastně co dělat, pak učenci, kteří se domnívali, že všechna spása spočívá ve zkoumání cizích krajin.

Těmto všem se musí dát příležitost, aby si sami dokázali, že z tohoto toulání sem tam, nic nepochází. Musí se nad sebou zamyslet, aby přemýšleli a ponenáhlu musí být poučováni o něčem lepším.

Tu jsou nyní hostince nástrojem, aby je přijímaly k zastavení, ubytování. Neboť když se tu zastaví, nedostanou se tak rychle odtud. Ať jim je dobře nebo špatně, musí se podrobit zvyklostem těchto hostinců. Konají se tam shromáždění, přednášky a všelijaká představení, která poukazují na duchovní já člověka a nutí k přemýšlení, když touha poněkud ochabla. Někteří dostávají pokyny na cestu, které staví opět jejich neklidu překážku a přivádějí je někdy do zamotaných situací, ale stále se jim pomáhá, aby se z nich zase dostali.

Nyní byl Thiele stále člověkem, který rád z lásky k bližnímu radou a skutkem mi stál po boku (na Zemi mu to připadalo velmi těžké, protože byl přece jen chudým muzikantem). Proto byl pro toto místo velmi způsobilý a ukazoval mi mnoho zajímavého, jak směl působit a jakých úspěchů dociloval.

Víš, že mě na Zemi přepadala často těžkopádnost, když jsem měl jiné poučovat. Ty jsi v tom byl odjakživa pevnější, ale já jsem to nezmáhal, nenacházel jsem správná slova a proto jsem ponejvíce říkal: „To musí člověk sám číst.“

Nyní mi byl Thieme příkladem, již na zemi měl zcela výborný dar řeči. Já jsem se své těžkopádnosti zbavil. Bylo mi to i mnohem snazší, protože tu nebyly už tělesné překážky a potřeboval jsem jen nějaké cvičení, abych dal vystoupit svým myšlenkám, abych se rovněž stal dobrým řečníkem. Tím jsem se tam stal a zůstanu jím. Ale ještě jiným věcem jsem se tam naučil. Na zemi mi vůbec nikterak nevyhovovala společnost všech lidí. Je to i pochopitelné, neboť lidé nejsou všichni takoví, že by styk s nimi byl žádoucí. Ale máme stále přece vidět v člověku člověka, svého bližního, ale nemáme se považovat za lepší než jsou druzí a ve farizejské namyšlenosti říkat: „Můj Bože, děkuji ti, že nejsem jako onen člověk.“ I když teď o sobě nemohu říkat zrovna, že jsem trpěl nadřazeností, ale tak něco jako vysoký pocit lepšího já ve mně přece byl. Tím se člověk stává tvrdým vůči druhým, kteří mu nevyhovují, a musím se přiznat, že jsem mnohého chuďasa, který se mi přibližoval, příkře odbyl, což bych býval neměl dělat. Slova jako „pakáž, tulák, pobuda“ byla mi ve vědomí blahobytného důchodce (penzisty) běžná a já jich dnes lituji upřímně a hluboce.

U Thiemeho se nyní shromažďovali nejzvláštnější podivuhodní lidé, pobudové, tuláci, učenci, knížata, duševně churaví (o těchto později mnoho osvětlujícího). Učil jsem se se všemi se stýkat, poučovat je, zacházet s nimi laskavě a podporovat je, když to potřebovali. Krátce, u Thiemeho jsem prošel učením, plným bohatého požehnání a radosti.

Jednou mi Thieme řekl: „Nadešel čas, abys poznal něco jiného, milý Karle, neboť bez dalších vědomostí zůstáváš stát a nepřicházíš k vlastnímu domu, o který má každý duchovní člověk usilovat a má jej vlastnit. Zde to není jako na zemi, kde jedině peníze umožňují postavit nebo si opatřit dům. U nás zastupuje peníze duchovní síla v lásce k Pánu. Kdo ji vyvine, má vše. Komu schází je chuďas. Tak teď mysli na to, abys vyvíjel své duchovní síly a jsi na cestě, stávat se Bohu podobným.

Tato slova jsem ovšem plně pochopil a byl rád a připraven jít cestami, které by mě Thieme ukazoval. Ale napřed ti ještě musím sdělit mnohé o tom, co jsem za života pozemského jasně nepoznával a co i tobě je ještě nejasné, to je podstata oblasti.

Oblast je vliv. Který každá duše vykonává v každé době na své okolí, ale tento vliv podléhá určitým zákonům. První zákon v duchovním světě zní tak, jak jsi to již poznal: „Stejné ke stejnému“. Tak může i duše vykonávat vliv na jiné duše, které jsou na jedné straně stejně smýšlející a tím i sto porozumět, jaký účel má tento vliv. Teď je ale druhý zákon: „Nikdo se nemůže přiblížit dokončení, nepostoupí-li tak, že překonaný stupeň také zcela pronikl a ve všech částech se stal jeho duchovním vlastnictvím“.

Aby se pronikalo do nižších a také vyšších stupňů, je vedení potřebné. Neboť sám ze sebe se nikdo nestává matematikem, k tomu potřebuje učitele. Tito učitelé bdí nad jednotlivými skupinami, uzavírají je určitým druhem do oboru své moci a tak tvoří určitou oblast. V každé takové oblasti je ovšem přítok i odtok. Kdo je povolán jako učitel, ten ale podléhá jinému, od kterého se učí, ale kterému i vyvinutější duše přikazuje, když k němu přivedené duše jeho samého předstihují. Každý chce ovšem pokračovat a tím pak svou oblast rozšiřovat. Ve vlastním pokroku a rozšiřování vlastní oblasti vždy spočívá milost Pána, stávat se samotvůrcem. Ale bez práce není mzdy. Já nyní vlastním samotvořenou oblast, ve které je jistým způsobem zasunut celý počet menších oblastí, které jsem přikázal svým žákům, musel přikázat, poněvadž přece sám mám pokrok a práci pokročilejších duší uvádět tak, jak jsem se jim sám učil. Bude ti to ještě jasnější, až ti sdělím další postup svého vývoje.


2. Putování a zastavení

Když mě Thieme vyzval, abych s ním přece šel, mínil tím zároveň, že se teď delší dobu neuvidíme, neboť musí svůj dům dále vésti a spravovat, nepomůže jej chtít, až mě opustí. Tato slova mě zarazila, neboť jsem přece čekával, že se s ním budu moci zase vrátit a ne že mě chce nechat samotného. Vždyť jsem neměl tušení, že takové cestování nyní znamená vcházení do jiné oblasti a že proto jeho slova zahrnovala tento smysl. Tak jsme opustili jeho dům a při jasném slunečním svitu jsme putovali do nádherně krásné krajiny, jakou jsem dosud ještě neviděl a ze které jsem se srdečně těšil. Byl jsi v Norsku a tam jsi poznal čistou, nedotčenou přírodu. Teď si představ zemi – ještě mnohem krásnější, půvabnější a mohutnější ve své výstavbě zároveň s převážně krásnými výhledy do dálek a pak máš tušení o nádheře, kterou jsem viděl. Byl jsem uchvácen a nemohl jsem jít dále. Slzy mi vstoupily do očí nad touto velkolepou tvůrčí Boží silou, a v tiché modlitbě jsem musel sbírat své pocity, které by mě jinak strhly k zemi.

„Je to tak správné“, řekl Thieme, „že pohled této nádherné krajiny řídí tvé myšlenky na Pána, že v těchto nádherných tvorbách poznáváš Jeho moudrost a lásku. Ale víš také, co vlastně vidíš v těchto pohořích, údolích, lesích a ledem korunovaných vrcholech?

Pohlédl jsem na něho s podivením a tázavě.

„Všechny tyto věci ti představují nádhery Jeho zjevených pravd, jejichž slyšení ovšem člověka hluboce dojímá, ale které se o sobě rovnají jen nádherné krajině jako je tato, když člověk jen prohlížením dobře jedině krásu, zázračnou tvorbu mocného Božího ducha pociťuje, ale ne, jak On v nich vládne, jak pečlivě se stará o nejmenší zárodeček, jej vzdělává a naplňuje jej pravým světelným balzámem Svého nejvnitřnějšího Bytí. Ba, to je pak sice velmi podmaňující, avšak nepřivádí člověka dále. Ten se pak rovná poutníku, který vždy hledá další krásy, nové krásné krajiny a při tom docela zapomíná, aby zdomácněl na krásném místě, které si sám vyvolil zřídil si tam svůj dům a odtud jen prozkoumával co nejdůkladněji krajinu, jež mu je přístupná a aby ji obdělával. Karle podívej se, tuto nádhernou krajinu jsi měl už na Zemi, četl jsi ve Zjeveních, kochal ses jimi. Ale čeho jsi tím vlastně dosáhl, dobyl? Nebyl jsi jen poutníkem, který se zvláště nestaral o jiné, kteří byli na cestě, kterému bylo nepříjemné, že byl ve svých porovnáních nádherných krajin vyrušován a že ses pokud možno skrýval, když jsi slyšel kroky přibližujícího se, který krajinu neznal a rád by byl chtěl, aby mu byla ukázána správná cesta? Učinilo tě pozorování krásné krajiny také měkčím, sdílnějším, trpělivějším, ohleduplnějším a především láskyplnějším? Nebo jsi zůstal jen sobeckým požitkářem, ale ne radostným činitelem, pomocníkem a podporovatelem, který tu nikdy o sobě neříká: „Dost jsem pracoval“. Co tomu teď říkáš?“

Tiemova slova padala na mé srdce jako kameny. Připadalo mi to jako by se nejprve tak slunečně jasná, zázračná krajina stávala stále temnější, padala do soumraku a nakonec byla zcela temná. Přepadla mě nevyslovitelná životní stísněnost. Přimkl jsem se pevně k Tiemovi, jenž stál blízko mne a zvolal: „Příteli, bratře, z tvých slov vidím temnotu, ve které jsem dosud žil. Ty jsi daleko pokročilý, to jsem už dávno poznal. Ty mě také můžeš přivést k činnosti, kterou tak naléhavě potřebuji. Neopouštěj mě, ukaž mi především cestu, která vede nejrychleji k Pánu, abych teď nebyl jen posluchačem a učitelem Jeho pravd, ale především činným vykonavatelem. Prosím tě o to pro vůli našeho Otce Ježíše.“

Thieme mě pevně objal ve své náruči a já jsem položil svůj obličej na jeho rameno a slyšel jak se hlasitě modlí a Pána prosí, aby mně dal sílu a osvícení.

Tu bylo kolem mne opět jasno a světlo. Modlil jsem se z plného srdce s ním a v nádheře ještě zářící jsem nyní viděl okolo lesknoucí se výšiny a údolí.

Stáli jsme na výšině prostřední hory. Pod námi bylo usmívající se údolí, jímž protékal čistý potok. Zdálo se, že tam vládne nekonečný mír. Plnost porostů, stromů a keřů, částečně ověšených plody nás rovněž vyzývaly k sestupu, abychom jedli a odpočívali.

„Sestupme tam dolů“, mínil Thieme. „Tam se chceme poradit o další cestě. Rád jsem se s tím spokojil, a tak jsme sestupovali. Bylo to překvapivě krásné údolí, do kterého jsme nyní došli. Jeho krásy jsme nemohli s výšiny vůbec vnímat tak jako nyní dole. Pociťoval jsem blaho, leže ve vysoké trávě a dal jsem na sebe působit zázračným tichem a klidem. Uchopil mě pozoruhodný pocit vlasti, jako bych tam zrovna patřil a jako by tento pozemek a půda byly mým vlastnictvím. Zcela pozoruhodné pociťování mě uchopilo a umlčelo.

Thieme mě s úsměvem pozoroval a konečně řekl, lehce se mne dotýkaje: „Nyní řekni, Karle, jak se ti zde líbí?“ – „Báječně. Je mi, jako bych odtud neměl nikdy odejít.“

„V tom ti nic nepřekáží. V nynějším stavu tě nezahání studené, trpké roční období, žádná bouře, žádný déšť. Jaká je krajina teď, taková ti zůstává zachována. Tak tě také nic nenutí, abys ji opustil. Ale konečně by ti bylo přece nudné prodlévání v ní, nemyslíš?“

„Samozřejmě chci pracovat, něco dělat, podle vůle Pána. Myslím, že mi udáš, čím bych měl nejlépe začít,“ odpověděl jsem.

„Milý příteli, poslyš, myslím, že ti nepotřebuji vůbec mnoho říkat, to musíš vědět sám. Docela jedině hraní na housle, bez posluchačů by tě málo těšilo. I když my hudbu a umělecké dovednosti svobodných umění také oceňujeme – velmi, dokonce je pěstujeme, tak s tímto jediným zde trvale není nic k začínání. U nás platí: vykonávat prakticky, pracovat tak, jak jsi to u mne poznal. Tak tím začni“.

„Přijdou-li pak do této, jak se mi zdá, neznámé krajiny, také jiné duše?, zeptal jsem se.

„Všude přicházejí duše tam, kde doufají, že se jim dostane vysvětlení a magnetický vliv lásky je tam táhne. Zejména na tom záleží, neboť bez toho se nemůžeš ty přiblížit k nim ani oni k tobě.Další je pak vedeno těmi, pod jejichž vedením sám stojíš. Znáš-li tento tajemství – plný zákon osvědčování lásky a zachováváš-li jej, posloucháš-li jej, tak máš vlastně tak obstojně vše, co podmiňuje život a činnost. Také Bohu se nemůžeš jinak přibližovat, a On se ti nemůže projevit, nepřitahuješ-li Ho magnetismem své lásky. Tak podle toho jednej a brzy budeš vlastnit vše.“

Když Thieme tak ke mně mluvil, hned jsem se rozhodl. „Zůstanu zde, milý příteli“, řekl jsem „a vší silou se pokusím opatřit si tu dům, o kterém jsi mluvil a který si z celého srdce přeji zbudovat pro sebe a jiné. Pozoruji velmi dobře, že to v duchovní zemi chodí přece poněkud jinak, než jsem si to myslel na zemi, a že se nejprve musí myslit na čilou vlastní práci, než jednomu připadne další. Když jen o tom mluvit, dobrými úmysly se chlubit, nemá smysl, skutky dokázat.. Tak mi teď, prosím, především řekni, jak si začnu budovat domeček , neboť jsem nebyl zedníkem a tesařem, ale tuším, že tu lze být obojím, aniž by se vůbec těmto řemeslům učil.“ „Tu máš velmi pravdu, milý Karle, zvolal Thieme, usmívaje se. „Také já jsem se obojímu neučil nikdy a nyní přece vlastním překrásný dům. Tak si jej budeš moci také opatřit.

Poslouchej teď pozorně a nediv se, že jsem o těchto věcech s tebou ještě nikdy nemluvil.

Je také zákon země duchů – nebe lépe řečeno, zde ve skutečném životním bytí, že se dává duši potřebné poučení teprve pak, když je potřebuje a když si je také sama přeje. My zde nikdy nevnucujeme duši poznání nebo vědomost, nežádá-li to sama. Tento zákon, zdůvodněn obsáhlým účinkem svobodné vůle, zaviňuje, zapříčiňuje, že duchové tak neobyčejně dlouho často zůstávají stát na nižším stupni, protože právě ještě netouží po vyšším poznání. Musí se nejprve probudit, pak se teprve žádané, pokud možno, vřele toužené, může dát. Tak je to teď i s tebou. Nyní se tě milý Karle, táži, co je viditelná Boží tvorba ve svém prazákladu?“

„Nepochybně zpevněná vůle našeho Pána a Otce, Který se v Ježíši Kristu zjevil jako jediný Tvůrce nebes a Země“.

„Dobrá odpověď. Ale když nyní Pán jedině ze Své vůle to může a nám dal zaslíbení, že my totéž, dokonce větší můžeme konat, než On na Zemi činil, a také Své zázračné skutky jen Svou vůlí konal, tak je přece jasné, že musíme kráčet toutéž cestou, chceme-li něčeho docílit. Činnost vůle jedině je sto opatřit ti všechen potřebný materiál. Použij tedy své vůle, tak obdržíš, co potřebuješ.“

Těmito slovy jsem byl velmi udiven a odpověděl jsem: „Má vůle jedině je přece příliš slabá. Jen když Pán to chce, budu moci teprve něčeho dosáhnout, jinak přece ne? My se přece modlíme: Pane, staň se Tvá vůle, má ne? – Thieme ke mně vzhlédl nepopsatelným pohledem, který způsobil můj pocit, jako že jsem řekl něco velmi hloupého, a já jsem se přece domníval, že jsem vyslovil základní pravdu.

„Milý Karle, oslovil mě po krátké přestávce Thieme.“ Je docela pozoruhodné, jaké úplně zvrácené pojmy panují mezi lidmi a zvláště mezi theosofy (bohoslovci) o základní příčině vzdávání se vlastní vůle a vcházení do vůle Pána, a já vím, že tobě to také ještě není jasné. Ale bez tohoto pochopení se ti zde vůbec nic nepodaří a bez mocného úsilí své vlastní, od Pána plně nezávislé vůle nebudeš sto si postavit ani boudu pro psa.

Je samozřejmé, že vše závisí na vůli Pána, ale je i samozřejmé, že Pán nedal člověku vlastní vůli, aby se jí jen vzdával. Když člověk dostal svobodnou vůli, tak ji má i vzdělávat a používat podle zákonů, které nám Pán zřetelně předepsal, a které, což je rovněž samozřejmé, byly dány k tomu, aby svobodnou vůli ihned řídily do směru, který není sto, dělat něco, co by se příčilo vůli Pána. Ale když je toto už poznáno a plnění Božích zákonů přešlo do masa a krve, tu jsou slova o stálém odevzdávání vlastní vůle do vůle Pána jen prázdným úslovím, neboť právě to Pán nechce. Ale co On chce, je: – „Buď samotvůrcem, jakým Jsem Já Sám, neboť jen tím můžeš, ó, člověče, stávat se Mně podobným. Namáhej upevňuj síly tobě propůjčené, které spočívají v tobě vládnoucí osobní vůli co nejdůkladněji, nezávisle na Mně, ale ve směru tobě známých Božích zákonů. Ukazuj Mi pak svou tvorbu, abych z tebe měl skutečnou radost a mohl tě nazývat věrným sluhou, který se svěřenou hřivnou dobře hospodařil, (bohatě lichvařil). Ale zahrabáváš-li hřivnu tvořivé vlastní vůle, tak tě od Sebe odkáži, říká Pán, neboť nejsi sto podat Mně i jen nejmenší důkaz vlastní činnosti. Rozumíš tomu, Karle?“

„Jistě, ale zdá se mi, jako že přece odevzdání vlastní vůle dokazuje velkou pokoru.“

„Ano, velkou lenivost a nevědomost, která poukazuje jen na to, pokud možno – setřást se sebe každou zodpovědnost za to, co se má udělat. Řekni mi, kdo bude Pánu příjemnější: Který tu stále přichází s úslovím „nedělám nic, když mi Pán neřekne, dělej to a to „nebo ten, jenž silně zabere, když na to přijde, že se má něco vykonat a nebojí se, že někdy také bez jakéhokoli úmyslu udělá něco zvráceného? Jeden je otrok, druhý horlivý dělník, jehož někdejší chyby se dá snadno zlepšit, jakmile na to byl upozorněn. Tomu jednomu Pán nepomáhá, protože by posiloval jen jeho lenost a jeho nerozum, druhý kráčí zkušeností a poučením rychle vpřed.

U nás v pravém životním bytí je tomu tak a ne jinak.“

„Nuže dobře“, odpověděl jsem, tak budu také podle tohoto platného zákona jednat. Rozumím-li ti dobře, musím svou vůli řídit na stávající zákony, které Pán dal pro dobro všech a tím podle svého směru vůle tam obracet. Tím pak musí být vykonána a ukončena nová práce, která nemůže být nikdy řízena proti vůli Pána, neboť Jeho zákony, jejichž působení my můžeme a máme používat, jsou zahrnuty v jeho vůli, kterou se máme učit používat, abychom se tím stávali samotvůrci. Je to tak?“

„Pochopil jsi stav věci úplně, tak těchto zákonů užívej. Chci ti dát o tom příklad: Podívej se na tuto krásnou krajinu. Jak právě řečeno, je jen v obdobě představující se krása zjevení Pána. Každá myšlenka se u nás představuje v nějakém obrazném obalu a na jeho vnějšku poznáváme, jakého ducha je dítětem v sobě. Proto také ihned poznáváme vnitřní povahu duší, které se k nám přibližují. Když odložily tělo, jež jim sloužilo jako maska, tu už nemohou nic skrýt. Tyto myšlenky nejsou vázány na žádný pevný tvar, nýbrž mění jej podle pokroku, který roditel myšlenek dělá. Nejsou také ničím skutečným, nýbrž jen klamně – obrazným a tedy rozpustitelné a zrušitelné. Jinak je tomu však s myšlenkami Božími, které se stále pohybují ve skutečnosti, která je nezrušitelná, a ty také působí v člověku a skrze něho, jakmile byly poznány a přijaty jako pravdy, které plynou ze zřídla věčnosti. Bude tudíž i tato krajina, která plně odpovídá tvému poznání, pro tebe úplnou skutečností, krátce je tvou nejvýš vlastní oblastí, která ti tento pozoruhodný pocit domova zplodila, který tě při spatření přepadl. Že přesně totéž vidím, mohu takto do tvé oblasti vstoupit, spočívá jednoduše na našem stejném poznání, které se ve všeobecném plně kryje, i když se také v jednotlivostech ukazuje rozdílné. Kdyby tomu tak nebylo a naše povahy neukazovaly rozdílnosti při jinak docela stejném úsilí, tu by se jednotlivé oblasti sobě rovnaly jako vejce vejci. Nepotřebuji vysvětlovat rozdílnost a její nutnost, každý myslící člověk zná její základní příčiny.


3. Vlastní domov

Tak teď dávej přesně pozor. Představ si živě v duchu dům, jaký by sis nejdříve přál, podržuj obraz pevně až do všech jeho maličkostí a naplňuj se přáním dát tomuto obrazu ve skutečnosti vzniknout.

– Udělal jsi to?“

Mohl jsem přisvědčit na tuto otázku, neboť se mně podivuhodně představil – jak se říká – zřetelně k uchopení malý domek v Oldenburgu jako vzpomínka, kde jsem strávil první dobu mládí. Vždyť obraz domku je ještě ve tvém vlastnictví. Viděl jsem jej se všemi jednotlivostmi, jak si jej i ty můžeš představit, poněvadž jej znáš a do něj jsi vstoupil. Thiele řekl nyní dále: Teď se v nejvnitřnějším srdci obrať k Pánu, pros Ho o sílu a požehnání pro svou práci a zejména o posílení své vlastní vůle“.

I to jsem udělal. „Teď rozněť svou vůli co možno nejsilněji, naplň se pevnou důvěrou, že jsi sto mistrovat hmotě, a chceš, aby se ti v duši tkvící obraz plasticky (obrazně) představil na místě, kde jej chceš mít uskutečněn,“ napomínal Thieme.

Poslouchal (následoval) jsem tato slova. Silný podnět mnou projel jako proud, vzniklo ve mně vědomí síly, jak i někdy na zemi člověka uchopí, naplňovala se důvěra, jakou jsem dosud nikdy nepocítil, skálopevné přesvědčení, že se mému podnikání poštěstí, a tu, viz. Uprostřed na luční planině, kterou jsem už vyvolil, vznikal nejprve jako mlžný obraz v průhledných obrysech domek, jak jsem si jej myslil, stával se vždy zřetelnější, čím více jsem namáhal svou vůli, a konečně stál pevný a hotový jako by jej vybudovali nejlepší řemeslníci – uchopitelný a hmotný – na místě.

Když se budova úplně utvořila, řekl Thieme: „Tak teď vstupme dovnitř a přesvědčíme se o skutečnosti tohoto domu“.

Učinili jsme to a mohu jen říci, že i vše až k tomu i nejmenšímu bylo tak, jak jsem to měl ve vzpomínce ze svého nejrannějšího mládí.

Odebrali jsme se opět ven.

„Nyní jsi, jak se říká, dobře zaopatřen, milý Karle“, mínil Thieme, „a mohu tě nadále přenechat svému vlastnímu poznání a činnosti. Předpis, podle kterého máš jednat, přesně znáš, také víš, jak si můžeš drahé nebo méně příjemné duše k sobě přitahovat. Dále je ti přesně povědomé, jak se můžeš přibližovat k Pánu. Tak ti už vůbec nic nechybí k vlastnímu pokračování, a já se mohu klidně vrátit do svého okruhu působení a nechat tě zde samotného.“

„Toho posledního je mi líto, neboť zůstávám přece vždy tvým žákem, a mně bude věrný rádce scházet. Uvidíme se přece zase Thieme?“

„Samozřejmě. V každé době se můžeme opět vidět, vždyť potřebuješ jen chtít, vůle je zde všude pákou a platí pro ni každá činnost, každé setkávání, každý, do oka padající zjev, to nyní víš. Tak se stávej a zůstávej silný ve vůli v duchu Pána a Tvůrce všech věcí, tak se ti také vše podaří.

„Ale tvá rada mi bude přesto chybět“, mínil jsem.

„Ó ne, neboť máš docela jiného poradce, ke kterému se musíš obracet, kterého znáš a na kterého ses ještě tak správně s důvěrou neobracel, ačkoli Ho velmi dobře znáš. Dokud nepřemůžeš tuto mně docela příjemnou bázeň, dokud se Mu v nejvnitřnějším bytí skutečně docela neoddáš a nepřitáhneš Ho se vší touhou, viditelně se ti také neukáže. Právě protože znáš Jeho Zjevení, máš to těžší něž jiní, kterým zůstala cizí. Komu bylo mnoho dáno, od toho se také více žádá. Duše dobrého srdce, i když také ještě v nevědomosti stojící těm se může Pán ukázat daleko dřív z milosti a milosrdenství, než takovým, kteří Jeho bytí znají, ale přesto ještě nejsou pohotoví přitahovat Ho ve skutečné touze.

Je to zvláštní věc s věděním a plně prováděním nějakého duševního pocitu. Je tu tak mnoho jemných rozdílů, které mohou vést k překážkám, že ještě ty při další zkušenosti z údivu vůbec nevyjdeš. Věř mi, i zde je velký počet duší, které na zemi Nová Zjevení plně poznaly, od svých příslušníků a souvěrců byly obdivovány jako zřídla moudrosti a kolébaly se až příliš v domnění své přednosti, a které všechny ještě mají k prodělání velmi tvrdou školu sebezapírání, jsou ještě daleko vzdáleny toho, aby Pána jen viděly, neřku-li aby žily v Jeho společenství, jak si jistě myslily. Ale proč? Protože v základu svého srdce milují Pána jen kvůli sobě samým, ale skutečně ne ve zbavení se každé sebelásky. Chtěly být vyvolenými Pána, uznávanými vůdci národa, jednotlivých bratrů, aby sklízely bohatou žeň obdivu. Tyto duše si samy zaplatily svou touhou, vžívaly se do druhu velikášství a chtěly více nebo méně nevědomě být podporovateli věci Boha jako spíše zástupci a ctiteli sobecké sebenádhery. Jsou to děti Lucifera, ne Boha. Jsou poskvrněného srdce, žijí v sebeklamu, povýšenosti, jsou zbožní ve vnějšnostech a nepomyslí, že zbožná, Bohu skutečně oddaná mysl neusiluje o vnější uznání, že toto je jí dokonce nejvýš nepříjemné a věrné plnění povinností takové duše stojí výš než všechna chvále světa, souvěrců. Proto mysli na to, abys ses jen Bohu líbil, ne už v tomto přání podmíněnými činy. Nýbrž samozřejmým plněním Jeho přikázání, přičemž se ihned zříkáš každého díku a uznání, na tento účinek vůbec nemyslíš.“

Thieme mě objal, já jeho, pak jsme si stiskli němě ruce. Pokynul mi přáním dobrého žití, obrátil se a rychle zmizel. Šel jsem do svého sebestvořeného domku, do svého nového domova, abych se tam zařídil.

V domku se mi velmi líbilo. Všechny vzpomínky mého dětství se opět vynořily, a mohu říci, že jsem v krátké době prožíval ještě všechna léta mládí, neboť, jak už Thieme vysvětlil, představují se zde obrazně všechny myšlenky, asi jako ve snu, jen mnohem podstatněji, což však ve snu chybí. Sen je také obrazem duše, i když bez skutečnosti – to znamená – bez uchopitelné představy. Ale myšlenka na onom světě má tvůrčí sílu, i když se obraz opět rozpouští do svých praprvků. Kdo se nyní nekriticky stále oddává svým myšlenkám, žije ve světě přeludu, který považuje za skutečný a ze kterého se těžko dostává, zejména když příslušná duše bez veškeré víry v Pána dále živoří.

Tak, jak řečeno, prožíval jsem ještě jednou v tomto způsobu svou celou dobu mládí, aniž bych se však dopustil chyby, abych tyto vzpomínkové obrazy, představené plasticky (obrazně) považoval za nynější skutečnost. Sloužily mi jen k tomu, abych poznával svůj postup, své chyby, a v tomto směru sloužily jen k očišťování mé duše.

Nyní je zcela správné, že, když je toto období za mnou, musí nečinnou duši uchopit nesmírně dlouhá chvíle. Ale k tomu jsem to nedal přijít (to jsem nedopustil). Taky jsem se vůbec nepokoušel, abych svému dalšímu životu dával snad obrazně kolem sebe přecházet, neboť chyby pozdější doby jsem už u Thiemeho plně poznal, nepotřeboval jsem se jimi zabývat, nýbrž myslil jsem se vší vážností na to, jak jsem chtěl svou další práci rozdělovat.

Byl jsem sám, docela sám. Mé myšlenky se tudíž přirozeně vztahovaly k těm osobám a příbuzným, kteří už přede mnou na zemi zemřeli a jejichž osud mě samozřejmě velmi zajímal. Že jsem tu především myslel na svou paní, tvou matku, lze snadno nahlédnout. Ale kde jsem ji měl najít? – Zdálo se mi to i potřebné, poněvadž jsem měl nyní vlastní domov, abych především poznával své okolí, prohledával je, abych svou oblast sám nejprve prozkoumával.

Věc mi také dodatečně ještě nešla tak docela do hlavy. Toto celé okolí mělo být mou oblastí a zároveň – v obdobě ovšem, ale přece tím i skutečně – se rovnat krásám mně známých Zjevení, takto jistým způsobem vděčit za jejich vznik přece jen opět oněm. Jak k tomu tak vlastně dochází, že něco předem daného, co jsem dobře poznal, ale přece to nebylo mým vlastnictvím, mohlo nyní odevzdat základ a půdu mé oblasti a nebyl jsem si přece vůbec vědom, že bych k jejímu vzniku dosud něco učinil?

Řekl jsem si: „Tu žádné lámání hlavy nepomáhá. Přijmu vděčně stávající tak, jak to je, a přenechám žádoucí osvětlení budoucnosti a čekám, co mi buď Pán Sám nebo prostřednictvím jiných chce o této skutečnosti zjevit. Zčerstva jsem šel k práci objevné cesty.

Opustil jsem svůj dům a procházel jsem okolí.

Velmi brzy jsem udělal zvláštní objev. Chtěl jsem vystupovat na jednu výšinu která obklopovala údolí – s Thiemem jsem přece s jedné takové sestoupil, – ale nemohl jsem dosáhnout jejího úpatí. Vždy to bylo, jako bych bloudil v dálce nebo jakoby výšiny přede mnou ustupovaly. Mohl jsem putovat a putovat, na hory a výšiny jsem nemohl vystupovat.

„Věc má svůj háček“, uvažoval jsem. „Nemusí to být vůle Pána, aby mě nechal šplhat na tyto výšiny, neboť nyní jsem chodil a chodil, ale nepřišel k cíli.“

Když jsem se ohlédl po svém domě, k svému údivu jsem zpozoroval, že stál docela blízko za mnou, jako by šel za mnou, nebo jako bych přes své dlouho trvající putování udělal nejvýše dvě stě kroků. To mě přimělo k myšlení. Můj pochybný háček se rozhodně zvětšil. Ale co dělat? Myslel jsem na Thiemeho, myslel jsem, abych ho k sobě přitáhl, jak mi sděloval. Pak jsem odhodil myšlenku a řekl si: „Už na zemi je chybné stále se obracet o oporu k jiným, ale zde jistě mnohem více, když člověk nedůvěřuje sám sobě a pomoci Pána“. Pojednou mi bylo jasné, že jsem se od Thiemova odchodu ještě vůbec mnoho nezabýval myšlenkou na Pána, a to padlo těžce na mé srdce.

Teď jsem pozoroval docela zřetelně, že byla předně chyba, že jsem chtěl toto putování podnikat bez pevné důvěry v Pána, že jsem Ho nejprve neprosil o posilu k tomu a pak za druhé: co potřebuji, abych vždy putoval, když mi přece byla po ruce jiná síla v mé vůli, abych jí jen správně použil?

Thieme mi přece jasně vyložil, že máme používat vlastní vůle podle poznaných zákonů Pána a tu jsem nyní běhal a běhal, namáhal dobře svou vůli, abych lezl nahoru, ale ne k tomu, abych jí používal k přitahování oněch výšin, lépe řečeno, abych se tam sám posadil. Řekl jsem si: „Vrať se teď do svého domu a především se zahloubej, ponoř do lásky k Pánu. Až to uděláš, bude se tvé předsevzetí jinak poddávat.“

Nuže, vždyť jsem to ke svému domku neměl daleko, vrátil jsem se, ještě jsem si v něm vše přesně obhlédl a upevňoval ještě svou vůli v udržování tohoto bydliště. Cítil jsem, že tyto čtyři pilíře, jak se říká, jsou skutečně mým vlastnictvím. Stoje přede dveřmi , díval jsem se na nádhernou krajinu, a náhle padlo do mé duše jako blesk, že tyto nádherné hory, údolí, výhledy představovaly krásy mně známých Zjevení, ale – že se ještě zdaleka nestaly mým skutečným duchovním vlastnictvím a že dříve nedosáhnu jen nejnepatrnějšího kopce, dokud mi nepřejde do masa a krve ona vlastnost, která onomu kopci odpovídá, dokud se nestane mým vlastnictvím. Bezděčně mě tu přepadla velká úzkost, Jaké obrovské práce bylo třeba, abych na této cestě nyní vše, co chybného přece podle toho muselo ještě ve mně vězet (a já si představoval, že jsem už všechny chyby přemohl), vyloučil, než se všechny tyto hory a vše, co na nich rostlo, jistým způsobem stanou mým vlastnictvím, poněvadž jsem touto divuplnou krajinou představené pravdy plně v sobě přijal. Tu jsem přece mohl potřebovat věčnosti, abych dospěl k cíli.

Tímto poznáním jsem byl zcela zkrušen. Brzy ale projela mou hlavou jako blesk druhá zřetelná a jasná myšlenka. Co přece říkal Pán? Jaké by bylo nejvznešenější přikázání? „Miluj Boha nade všecko a bližního jako sebe samého. V tomto zákoně je Mojžíš a všichni proroci.“ A potom: „Kdo ve Mně věří a prosí Otce v Mém jménu, tomu dá všechno“. – Teď se podívej do Nového zákona, co se říká o těchto slovech, o kterých se jen krátce zmiňuji.

Matouš 7, 7: Proste, bude vám dáno, hledejte, naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.

Matouš 21, 22 A vše, o co v modlitbě prosíte, věříte-li, dostanete

Marek 11, 24 Proto vám pravím: Začkoli byste, modlíce se, prosili, věřte, že vezmete a stane se vám.

Jan 16, 23 Vpravdě, vpravdě pravím vám: Budete-li Otce v Mém jménu o něco prosit, dá vám to.

Jan 16, 24 Dosud jste o nic neprosili v Mém jménu. Proste a vezměte, aby vaše radost byla plná.

Správně a přesně jsi našel slova. Tak jako nyní ty, i já jsem mezi málo knihami ve svém domě je našel, a nyní jsem také věděl, co jsem měl dělat.

Vše se dává tomu, kdo ve víře důvěřuje. A kdybych chtěl upotřebit věčností k výstupu na každou horu jednotlivě, mohl bych pak dosáhnout něčeho jiného, než dosažení nejvyššího přikázání? Ne – nikdy. Tak k čemu na oklikách, namáhavě a v úzkosti a potu hledat dosažení, co je podle zaslíbení dáno každému, kdo je věřícího srdce?


4. Před Pánem

Když ve mně zablesklo toto poznání, hned jsem také podle toho jednal. Zůstával jsem ve svém domě, své myšlenky jsem stále řídil se vší silou vůle a s hlubokou touhou na našeho Pána a Mistra Ježíše a očekával jsem, co přijde.

Dlouho se nic nepohnulo. Byl jsem ve stavu radostného očekávání, aniž bych očekával něco zvláštního a své myšlenky jsem řídil důsledně na Pána.

Tu se zcela neočekávaně stalo něco podivného.

Mé zázračné okolí zůstávalo dosud stále stejné, nemělo zvláštní rozdělení dne a noci, nemohlo je také vůbec mít, poněvadž astronomické a fyzikální zákony Země zde už nepřicházely v úvahu. Nebyl jsem už přece na otáčející se Zeměkouli, která v důsledku otáčení vyvolává den a noc. Také jsem neviděl svítit žádné slunce na nebi. I to jsem viděl jako přirozené, ale proč to tak je, o tom jsem hlouběji nepřemýšlel, dokud nedošlo k onomu podivnému, již zmíněnému. Nuže co to bylo?

Zcela neočekávaně jsem viděl mezi dvěma horami, které ohraničovaly údolí překrásné a daleko se rozprostírající – docela pomalu vystupovat horní okraj slunce, jak svítí, září a zahřívá jako polední slunce v červenci u vás. Divil jsem se, vůbec jsem nemohl snášet ten lesk a chtěl jsem čekat na další stoupání, ale to se nestalo. Neposunulo se ani o milimetr, svým nejzevnějším okrajem zůstávalo tak daleko nad obzorem jako dosud.

Jak to přicházelo? Jaké to bylo slunce, které se mi ukazovalo, ale jehož lesk neměl nic společného se sluncem, osvětlujícím Zemi?

Když jsem tu tak stál, zcela zahloubán v pohlížení na okraj tohoto slunce, náhle jsem viděl, jak se z širé dáli vynořovala postava a rychle se ke mně přibližovala. Nemohl jsem ji poznat, neboť mě paprsky slunce oslňovaly, takže jsem spatřoval jen obrysy postavy jako stínový obraz. Mé oči visely jako upoutané na blížící se postavě, a náhle jsem věděl – je to Pán, Který se ti tam přibližuje.

Uchopilo mě to, jako magnetickou mocí, všechny mé duševní síly se táhly vstříc přicházejícímu a se vším spěchem jsem se řítil Pánovi vstříc, přišel ke mně už tak blízko, že jsem mohl poznat Jeho obličej. Vztahoval ke mně ruce a pospíchal jsem ve všem chvatu k Němu, uchopil Jeho ruce, které mně šly vstříc, a klaně se, padl jsem k nohám Pána. Nemohu popisovat, co jsem pociťoval. Jen kdo Pána v pravdě miluje, může to pochopit a pociťovat.

Pán mě pozvedl a podíval se mi do očí.

Ó, jaké oči, tak pronikavě jasné a přece tak nekonečně lásky plné. Tak se nemůže dívat žádné lidské oko. Oko žádného člověka nemůže tak hluboko hledět do srdce. Jen Jeho oko má tuto nekonečnou moc, tuto vyzařující lásku a výsosti – plnou sílu.

Nemohl jsem vyřknout slovo, nýbrž jsem se jen stále musel dívat do tohoto oka. Tímto pohledem mi přicházela zpětná vzpomínka na vzdálené časy, bylo mi jasné, čím jsem už kdysi byl a jaké předešlé životy jsem už přestál.

S nekonečně dobrotivým hlasem mi Pán řekl: „Dozvěděl ses nyní sám, jak těžké je to na Zemi – žít a zůstávat v Mé službě? Ujasnilo se ti nyní, že i duchům, kteří Mi slouží a jsou připraveni plnit Má slova – pokud nenesou těžké pozemské břímě, stává se nekonečně těžké, probojovat se na místo mé někdejší činnosti a Mého utrpení?

Viz, kdysi ses domníval, že tě mám vyslat, abys dosáhl nejen dětství chozením v Mých stopách, abys je vybojoval, nýbrž ty jsi pak také chtěl na Zemi složit svědectví o Mně a Mém Bytí (bytosti, podstatě). Ale poštěstilo se ti to? Nezajala tě přece těžká hmota tak, že se ti nezdařilo tak, jak jsi doufal, hmotu prolomit a dosáhnout vytčeného cíle. Teď pohlížej zpátky do všech dob, které jsi prožíval, poznávej řetěz svého života, který tě vzdělával k tomu, čím ses stal, a buď šťasten, že jsi vybojoval to málo, čeho jsi dosáhl. Nevyčítám ti, že jsi tak dost ztroskotal se svými plány, neboť s Mou silou můžeš ještě mnoho dohonit. Ale dej příklad všem, kteří se tu domnívají – mnoho a snadno konat pro Mne a konečně to přece nevybojovat, v co doufali bez tělesné tíže a jistě se domnívali, že to splní.

Já tě už neopustím, neboť tvá láska a opravdovost ke mně tě přivedly do stavu, že můžeš pohlížet do sídla Mého Ducha v okraji duchovního slunce. Na tobě bude záležet, aby stoupalo výše a výše a jeho paprsky tě pak zcela pronikaly. Pohled na tento nejzevnější okraj tě už pozvedá nad mnohé těžkosti a na jeho padání nebo stoupání budeš poznávat, zda jdeš vpřed nebo zpátky. Ale v nouzi Mě volej, tak tě osvobodím, a přitahuj Mě ve své lásce, tak Mě budeš vidět v každé době, jak mě teď vidíš a se Mnou mluvíš.“

Pán mě přitáhl opět na Svou hruď, proudil mnou nekonečně sladký pocit skryté péče a lásky a pak mě jemně od Sebe oddálil a – zmizel.

Ale okraj slunce jsem dále viděl, jak se leskne, září a zahřívá.


5. O pravém modlení

Byl jsem opět sám a přemýšlel o tom, co se stalo a tu mi bylo jasné další,stálo zřetelně, uchopitelně před mou duší. Především mi bylo jasné, že mám očekávat všechnu spásu, blaho ne tak zvaným zahloubáváním, ne upřeným hleděním a myšlením na Pána, ne dlouhými úslovními retními modlitbami, hledáním slov a krásných řečí, nýbrž jedině jen pevnou odhodlaností, radostnou horlivou prací. Pracovat ve službě Pána je už modlitba. Jen mluvení pro lesk před jinými je mrhání časem a zcela neužitečným plýtváním sil. Vyšší duchové neleží v prachu na tváři u nohou Pána a nemodlí se k Němu, to by byla modloslužba. Pán si přeje radostné, pevně Jemu důvěřující dělníky, kteří přivádějí lidstvo a sebe samé blíže k dokončení, ale ne pobožnůstkářské, litanie zpívající, dlouhým modlitbám se oddávající lenochy, kteří si myslí, že svým zvráceným chováním a činěním Pánu slouží, že se Mu tím líbí a že si dobývají pokladu v nebi. Ti všichni jsou líní sluhové, kteří zahrabávají svou svěřenou hřivnu, místo aby s ní hospodařili. Z tohoto důvodu jsou i kláštery, modlitební společnosti a všelijaké kroužky, kteří někdy lenivým očekáváním, že jim má Pán dát, co žádají, mylné cesty, které nevedou k Pánu, nýbrž od Něho odvádějí.

Je jistě potřebné, aby se duše pozvedala a ve vědomí – Pánu sloužit pociťovala ne jen náladu, ale i vřelou lásku, ale právě toto pociťování se stává jen pevnou vůlí k plnění povinností, vřelou radostí na práci, která se vykonává, vybojované, ale ne sezením a čekáním na milost Pána.

Přešla doba, kdy se očekávalo vzejití sadby a květenství obilí vyžadovalo jen pozornost, věrné pěstování a uchovávání před divokými škodami. Teď stojíme na začátku žní, musíme sekat obilí, sbírat, svážet do stodol a pak, teprve pak se bude mlátit, plevy od pšenice oddělovat a péci výborný chléb z jemné mouky. Kdo rozumí tomuto obrazu, bude vědět, která hodina nyní bije, udeřila, a jak se bude utvářet v příští době svět.

Vše toto mi bylo nyní jasné a zřetelně mi stálo před očima, co jsem měl dělat.

Ba, kdysi byla doba, ve které jsem už prodělával předžití (dřívější životy). Nebylo to na Zemi, nýbrž na jiné planetě, jejíž obyvatelé nestojí ještě tak daleko ve svobodné vůli jako pozemšťané, ale Pána poznávají a milují mnohem více než lidé pozemští – vyvolené děti. V této lásce stojíce, vědí, že Pán může kolem sebe shromažďovat jen ty, kteří jdou v Jeho stopách, kteří podstupují nejtvrdší zkoušku svobody vůle vlastním cílevědomým chtěním.

Kdo v sobě cítí lásku, domnívá se, že může vše překonat ve službě této lásce své, a tak se zdálo i mně snadné jít za Pánem. „Neboť co může člověku scházet, když se dá vést jedině touto láskou?“ Tak jsem si myslel a přece netušil, jak nekonečně těžká je tato zkouška svobody vůle, poněvadž se pak vše musí znovu vybojovávat, ba dokonce nejprve tak žhoucí láska k Pánu znovu probouzet a pěstovat, vše se musí jen ze sebe vytvářet a vypracovávat. Jsou andělští duchové, kteří na Zemi ve zkoušce neobstáli – i když i docela neztroskotali, ale kteří, zajatí hmotou, nebyli sto, plnit svůj převzatý úkol, protože pouta smyšlených světských radostí, která jim před tím zůstala tak cizí, jako domnělá sladkost chutnala a našli na ní mnoho chuti. Na druhé straně propadli opět jiní v úplném zneuznání své úlohy v ošklivost vůči světským radostem, úzkostlivě se jim uzavřeli v domnění, že útěk před tímto sváděním je překonáním a tím teprve nedosáhli svého cíle. Pak jsou takové duše o nichž říká Goethe:

„Dvě duše bydlí, ach, v mé hrudi, jedna se chce oddělit od druhé. Jedna se drží v pevné rozkoši lásky světa ztuhlými orgány, druhá se násilně zvedá z temna k nivám vysokých předtuch.“ Zde tu teď docela přijde na to, která duše získá převahu. Podle utváření osudu člověka se bude zvedat buď k pláním vysokých tušení, nebo zanikat, hynout.

Vše to sděluji, aby se každý zkoušel, zda je na zvrácené dráze, nebo má naději převzatý úkol provádět. Ten jeho činění a ponechávání osvěcuje jako malé světélko, které jako tušení krásné úlohy v něm spočívá. Ba, toto tušení je sice často pozorovatelné, ale vlastní úkol je zneuznáván. Sebeklam uchopuje člověka až příliš často o vlastním cíli. Domnívá se, že má správnou myšlenku, jasnou představu o úloze, do něho vložené, zaměňuje pak své vlastní přání, které se vzdělává ke chtění, s prapůvodním, mít činit, honí se pak za přeludy a chybuje ve svém pozemském postupu, který je vším jiným, jen ne cestou za Kristem.

Vidíte, tak je i můj pozemský život pro pravdu těchto slov jasným příkladem.

Co jsem měl dělat na Zemi? Vedle svého vzdělávání a snaze po ukončení jsem se měl stát učitelem ve službě Pána. Modlil jsem se, abych na Zemi mohl vydat svědectví o nauce Pána, probouzet lásku k Němu a všechny spolubližní uchopovat v nejvnitřnějším srdci, aby se k Pánovi a Mistru vesmíru přiznávali. To jsem chtěl a měl činit.

Ač vrozen do malých poměrů, brzy mi byl svět otevřen. Ne bezdůvodně jsem byl veden do Ruska a poznával tam nízké, světsky radostné smýšlení lidí. Domníval jsem se, že svým uměním působím na srdce a také se mi to v mnohých věcech dařilo, ale i v mém umění mě víc těšilo překonávat technické obtížnosti. Jejich zvládání vyvolává stále více obdivu, než hrou, ve které se ukazuje duše, že působí na srdce. Teprve v Petrohradě jsem obdržel správnou směrnici seznámením se s knihami Swedenborga a jiných. Zejména svým přátelstvím se svým kolegou Thieme jsem byl upozorněn na mnohé, což bych se bez něho nebyl dozvěděl. Ale přece převažovalo mé vlastní chtění to, co jsem dělat měl. Už jako chlapec jsem měl sklon budit pozornost svým zvláštním uměním, nepochybně jako následek ve mně spočívajícího, ale ještě k vědomí nepřivedeného toho, co jsem dělat měl, a tento sklon razil klamnou falešnou cestu. Měl jsem velkou zálibu v kejklířství, pro magii. Tu, jak i tvá zkušenost učí, se nyní protipól stále snaží zmást a odvrátit chtění nad tím, co se dělat má, tak jsem pak i v Petrohradě našel docela mimořádnou příležitost, abych šel za svou touhou.

Nákup mnohých kouzelnických přístrojů, přátelství se Schreinzerem sloužilo jen k tomu, abych svůj sklon posiloval a vedlo mě na klamnou cestu, místo abych působil podle vloženého tušení na lidi.

Tušil jsem, že mám shromažďovat. CO? – V každém případě přece jen lidi dobrých srdcí, které jsem měl poučovat, ale já jsem sbíral knihy o Faustovi, stal jsem se i rozhodujícím činitelem v písemnictví o Faustovi, napsal jsem mnoho spisů a knih na toto téma a podobné, aloe sbíral jsem jen knihy o literatuře, týkající se Fausta a nesbíral jsem lidské duše.

Rozumíte souvislosti mezi tím, co se má činit, a jeho prováděním? Hledejte v sobě, zda jste nedělali něco podobného a zda to ještě neděláte, obraťte se, dokud je ještě čas, zkoumejte, zda vaše – mít činit – s chtěním vaší denní práce je v souladu a nebojte se opustit klamné cesty, vyhnout se jim, v nutném případě se obrátit, nově začít, neboť síla Pána u vás bude stále stát, abyste poznané chyby napravovali, své chtění vedli na dráhu toho, co se má dělat.

 

6. Ve službě lásky

Když jsem si nyní plně ujasnil, že i pro mne byla především nutná práce, činnost, šel jsem, abych to také prováděl. Především jsem chtěl hledat své přátele, chtěl jsem vidět svou paní a svého bratra, krátce, všechny, které jsem znal v pozemském životě, a kteří možná potřebovali mé pomoci. Poněvadž jsem nyní věděl, že v nynějším stavu, přijde hlavně na chtění, na něm záleží, tak jsem soustřeďoval svou vůli docela zvlášť na to, abych nejprve spatřil svou paní, tvou matku.

Volal jsem Pána a chtěl to vší silou. Tu jsem se cítil pozdvižen a odveden dál. Opustil jsem své údolí a byl jsem přesazen do zcela jiné krajiny, která se mi zvlášť nelíbila. Nebylo v ní tak jasno jako v mém krásném údolí, temněji jako po západu slunce.

Dal jsem se nést svým v Pánu pevně odůvodněným chtěním a dostal jsem se k domu, který se rovnal asi selskému stavení, jak je znáš ze severu. I okolí se podobalo této severské krajině. Neviděl jsem nikoho, žádného člověka, žádnou živou bytost a vstoupil jsem, jako vnitřním tlakem nucen do domu. Ukázala se mi úzká krátká chodba, která vedla ke dveřím. Otevřel jsem je. Ukázal se malý nevýznamný pokoj, ve kterém seděla na pohovce postava a zírala před sebe. Chopila se mne bezmezná bolest, neboť jsem poznal svou paní, tvou matku, která se přesně tak lhostejně dívala, jak jsi ji viděl v poslední době života. Víš, že se jí stále nedostávalo síly vůle, že bylo těžké přivést ji k opravdovému rozhodnutí, že byla málo samostatná a měla sklon k blouznění, nekriticky přijímala myšlenky, na ni působící.

Na onen svět přešla ve stavu zakalené duševní síly a z tohoto zakalení dosud nevyšla, i když měla přece dobré a čisté srdce.

V okamžiku jsem pochopil, co se tu má dělat. Tato duše naléhavě potřebovala vůdce, aby ji probudil k vážnému chtění, aby jí ukázal, co Pán od každého člověka žádá, aniž by se duše dostala na mylné cesty.

Oslovil jsem ji, nepoznávala mě, ale zeptala se, kdo jsem a co chci.

„Přišel jsem, abych tě z tohoto domu přivedl do lepšího okolí, důvěřuješ-li mně“, odpověděl jsem a uchopil její ruku. Pohlédla na mě bojácným, bezduchým pohledem svých posledních dnů a pomyslela: „Kam mám jít? Jsem tu už tak dlouho a nevím o žádné jiné cestě.Musím zde přece zůstávat u těch dobrých lidí, kteří mě přijali“.

„Kdo jsou tito dobří lidé?“ „Nevím to“.

„Přicházejí a jdou, dají mi pokrm a nápoj a jinak mě tu nechají v klidu.“

„Neprosila jsi nikdy Pána, aby tě z této osamělosti osvobodil a odvedl dál?“

„Pán, ano Pán, o tom jsem přece slyšela už dříve. Myslíš Boha? Ano, Toho jsem prosila, ale to nic nepomáhá, čekám už tak dlouho.“

Jak tato slova ne mě působila, můžeš si pomyslet. Tedy tak se vede duším, které se ve svém chtění nevzchopí, které nemají sílu, stávat se silnými v lásce, přestože mají nejlepší vůli. Ano, duch je ochotný, ale tělo je slabé. Všichni znají, co se má dělat, ale chtění –to jim chybí. „Kdo tu má, tomu bude dáno a kdo tu nemá, tomu bude vzato i to málo, co má.“ Kdo podle tohoto životního a duchovního pravidla jedná, je zajištěn v tomto i na onom světě. Nechť si to dají říci všichni, ať přísluší duchovně k jakémukoli zaměření. Tvá matka znala Pána na Zemi velmi dobře. Tak měla ve víře a vědění o jeho dobrotě poklad, a i ten jí byl opět vzat, protože jí vpravdě chyběla činná láska a pevná vůle. Musilo jí takto být nejprve dáno zpátky, co ztratila. Dojímavé je při tom, že se nedopustila ničeho, co ba se jí mohlo přičíst nějak na vinu, a přece musela pocítit přísnost zákona, až jsem k ní našel cestu milosti Pána a dobytou silou vůle. Tak jsem jí mohl pomoci, dáti jí z toho, co jsem měl. A slyšte všichni, vy milí, to je věčný zákon Pána: Dobývejte mnohého železnou silou s nejvážnější vůlí, abyste mohli mnoho dávat jiným potřebným. Nezapomínejte činit dobro a podílet se na něm, neboť takových je nebeská říše.“ Rozumějte těmto slovům správně, v jasném smyslu vysvětlení.

Můžeš si snadno myslet, co jsem nyní činil. Probudil jsem vědomí tvé matky na bytí a činnosti Pána, poučoval ji, jak má Pán rád všechny Své tvory, vyjasňoval jí, že je už dávno na onom světě, neboť i toto vědomí jí scházelo a jak jsem krok za krokem probouzel jejího ducha, abych posiloval její chtění, ustupovala i její nepřirozená ztrnulost, a konečně mě poznala.

Vidíte, to byla nyní pro nás oba velká radost. Náklonnost, láska, která nás teď uchopila, jak je přece tak nekonečně vzdálena od toho, co se na Zemi nazývá láska. Jak tak zcela jinak se tu uchopují duše, které k sobě patří, když se poznávají jako k sobě náležející, a jakou blaženost obě cítí ve společné snaze o sblížení.

Já však předbíhám a chci podávat přesnější zprávu. V kratší době než jsem doufal, jsem mohl rušenou a zmatenou duši posunout do správného stavu, a samozřejmě se změnil její dřívější stav ve přání prchnout z této nepohodlné krajiny. Ale to nešlo přece tak rychle. Vždyť jsem vnikl do jiné oblasti. To jsem pociťoval, ale komu ona patřila? Byly tu ještě jiné duše, které mě potřebovaly? Má paní mluvila o dobrých lidech, které se o ní starali, kterým musela být vděčná, a v žádném případě jsem nechtěl a nesměl bez poděkování ji odvést z kruhu, kterému dosud patřila. Tak platilo, prozkoumat tento kruh, tuto oblast, ve které dosud žila.

Tu bylo pro mne nové, zázračné překvapení. Spojil jsem se s Pánem ve vroucí modlitbě a prosil o objasnění, a tu jsem byl vynesen před dům.

Ve svítící jasnosti stála přede mnou postava, usmívala se na mne, ale neznal jsem ji. Oslovila mě a řekla: „Neznáš mě a přece jsem ti dobře známa. Ukáži se ti nyní ve tvaru, kterým mě můžeš poznat, neboť věz, jsem už úzce spojena s duchem, který ke mně patří, žiji v nebeském manželství se základní mužskou podstatou, Bohem mi přidělenou a mohu se tedy ukazovat jako muž i jako žena. Poznej mě zcela.

V okamžiku jsem poznal mluvící. Žena, která teď přede mnou stála, se na vlas podobala obrazu, jen v neporovnatelně zvýšené čistotě a kráse záhy zemřelé sestře tvé matky, kterou jsem na Zemi neznal já ani ty. Toho obrazu si ty velmi vážíš, máš jej v úctě. Byla to Julie, tvůj ochranný duch, jehož působení a vedení jsi tak často pociťoval.

Vysvětlila mi, že tento kruh, ve kterém jsem našel svou paní, je nejspodnější v její oblasti, ve které působí a přijímá duše k dalšímu postupu, že na mě čeká a dosud tak neúčastnou duši ponechávala až dosud v klidu, poněvadž bylo určeno, abych ji probudil a získal ji sobě pro nebe. Těšila se nekonečně, když viděla, že se mi podařilo najit její někdejší pozemskou sestru a že mi ji teď předává k dalšímu vedení. Srdečně jsem děkoval. Je samozřejmé, že jsem po tomto vysvětlení myslil na rodiče Emilie, svou tchýni a svého tchána a tázal jsem se, kde jsou, jakož všichni příbuzní, kteří přece pravděpodobně náleželi k jejímu kruhu. Řekla mi: „Pojď podívej se sám. Ale nejdříve ještě poslouchej, co ti mám vysvětlit.

Máš být poučen o střídavých vztazích jednotlivých duší, které žily na Zemi jako příbuzní, abys i v tomto směru správně zasahoval a neměl chybné výsledky.“


7. Příbuznost duší

(Julie) Už na Zemi člověk všeobecně přijímá, že příbuzní i když nejsou pokrevní, nýbrž přiženění a přivdaní, jsou více či méně objímáni zřetelně pociťovaným poutem přátelství, které se projevuje vzájemným pocitem příslušnosti. Není vždy snadné bojovat proti tomuto pocitu, když se nejprve probudí, ano, často se silně projevují, když se někdy jedná o výkony pomoci, které samy jsou proti vůli, ale přece skutečně dány. Jinak se ale také často pozoruje u příbuzných opačný pocit, zejména, došlo-li k vzájemným špatným zkušenostem, takže jedna nebo druhá část říká – raději chtít mít co činit s cizími než s příbuznými. Ale oběma stranám to přese všecko není možné přerušit tento zvláštní pocit příslušnosti. Vždy opět a znovu se vynořuje zvědavá otázka: „Co asi dělá ten a ten, co se asi z něho stalo? „Kdo umí dobře rozlišovat a bystře pozorovat, pozná, že tento pocit příslušnosti pochází z pramene, který objímá méně než lásku a více než pouhé přátelství, a který v sobě neskrývá jen jedině mělký zájem, nýbrž je pozoruhodnou směsí duševních pocitů, jejichž původ leží hlouběji, než si to člověk uvědomuje. Všechny špatné a dobré zkušenosti mezi příbuznými, které vyvolávají rovněž duševní pocity, nepřicházejí v úvahu při tomto zkoumání a nesmí se k nim přihlížet.

Kdo nyní může vidět hlouběji, vytuší aspoň, že tento pocit příslušnosti, který tu přece jednou je a nikdy nemůže zcela dojít k jeho vyhasnutí, podléhá vlivu z onoho světa, který na Zemi zůstává neznám. Odkud přicházejí tyto duše, které se nyní poznávají jako příbuzní? Věří se, že je tak docela lhostejné, zda u lidí, kteří jsou si příbuzní, je pramen jejich původu zcela od sebe rozdílný nebo spíše společný? To znamená: Není mnohem přijatelnější, že se koná už před pozemským během duševní příbuzenství, které je na Zemi jen viditelné?

Když dva lidé různého pohlaví vstupují ve sňatek, dělají to jen, poněvadž se domnívají aspoň, že budou moci žít ve vzájemném souladu. Manželství se přece neuzavírá v naději a vůli pro vzájemné znepřátelení? I když k tomu ovšem po nějaké době dojde, tak bylo první doufání a víra – omylem, přehmatem a zneuznáním, vzniklým šalbami pozemské hmotné cesty, které se mají překonávat. Tento žádaný a i stávající soulad, který vede k manželství, je už duševní pouto dřívější příbuznosti, to znamená následek onoho a tohoto životního zákonu, že se má nalézat stejné se stejným. Tento zákon je tak uzpůsoben, že se při tom zvláštní osobité nedusí, nýbrž že se může správně dobře vyvíjet jako, listy stromu, které se také všechny podobají, aniž by byly proto shodné, jak říká matematik, tedy přesně mechanické jako orazítkované.

Když je nyní zmíněný soulad po ruce, přitahují se i podobající se duševní částečky, které tvoří lidskou duši. Matka bude stále rodit děti, které odpovídají tomuto zákonu. Když se pak tyto děti přesto budou ukazovat později velmi rozdílné v mravech a zvyklostech, tu si opět připomeňme, že strom vytváří také listy velmi různě utvářené a přece jsou stejného druhu. Ale u člověka závisí jeho pozdější tvar, odpovídaje charakteru, na vlivech výchovy, okolí, chápání, jeho píli, chtění, jeho tělesném uznání, na jeho úspěších a nezdarech v životě, takže to, na co chci poukazovat, s těmito rozdílnostmi pozdější jednotlivé osoby nemá s počátku nic do činění. Zde se má poukázat jen na to, že pocit příslušnosti vzniká tím, že vstupují v sílu, v platnost harmonické hlubší duševní podstaty už z předživotí. Kde to zcela chybí nebo opět pomíjí, není tento dřívější příbuzenský zdroj po ruce.“

Julie mi dále vysvětlovala, že vzdálenost na Zemi nehraje žádnou roli, aby přivedla k sobě vzájemně příbuzné duše. Pak nastupují pozemské poměry, tak zvané náhody, aby se k sobě přiblížily.

Základní zákon všeho duševního souladu je přitažlivost, odraz je příčinou nesouladu. Přitažlivost a odraz ale nepotřebují zároveň vstupovat do denního vědomí, toto se vyvíjí se zkušenostmi a časem podle toho, zda se příbuzenský pocit probouzí nebo také se prokazuje jako omyl.

Měl jsem teď prakticky vyzkoušet kde mí duševně příbuzní vězí a shromáždit je, to znamená, sjednotit je ve své oblasti.

Že mi má paní stála nejblíže, cítil jsem zřetelně. Ujasnilo se mi, že jsme se znali už na oné planetě, kterou jsem opustil po dosažení Božího dětství a tím vznikla duševní příbuznost, která pocházela u předešlého života. Už tam jsem byl jejím vůdcem a měl jsem jím být tím více na Zemi. Že se narodila v Petrohradě a náhoda (?) mě tam vedla, bylo jen potvrzení jmenovaného základního zákona, a že se dělo přesně tak i mému bratru Bedřichovi, snadno porozumíš.

Julie mi nyní předala mou paní, která se překvapivě rychle vyvíjela, když síla chtění vstoupila u ní v působení. Chtěli jsme nyní jít dál společně hledat příbuzné z pozemské životní dráhy.

Poněvadž jsem své rodiče už našel, bylo přáním mé paní opět vidět i její rodiče. Toto přání jí bylo rychle splněno, neboť onen dům, ve kterém se dosud zdržovala, patřil právě jejím rodičům, kteří však byli někdy nepřítomni, ale stále se k ní zase vraceli. Byli nepřítomni, poněvadž tato oblast již nebyla jim přiměřená. Ale svou dceru nemohli ještě osvobodit.

Není mým úmyslem jmenovat zde všechny příbuzné, které jsme vyhledávali, a popisovali jejich stavy. Každý, kdo naše spisy zná, ví, že vnitřnímu stavu vývoje i přesně odpovídá okolí, a něco mimořádného, co by bylo zapotřebí popsat, jsem tam nenašel.

Tak stačí, když vysvětlím, že po tomto společném putování a zejména probuzení zakaleného ducha mé paní jsme se vrátili zpátky do mé malé říše a nejdříve se drželi mého domku. Krajina byla stále stejná, sluneční okraj se leskl jako před tím nad obzorem. Vše jsem vysvětloval a Emilie přijímala vše tak do své mysli a svého srdce, jak jen bylo možné si přát.

 

8. V zemských oblastech

Teď ale začala má práce, neboť jsem velmi dobře pochopil, že přece místo mého pobytu nemůže být vhodné pro všechny duchy, kteří ještě nestáli v pohledu Boží pravdy. Ale v každém případě jsem chtěl pracovat podle vůle Pána. Z nižší krajiny ze které jsem odvedl Emilii by i jiní musili býti tam přístupní. Myslel jsem tedy na to, zda by nebylo přiměřené, abych se vydal do působnosti kruhu Země, a odtamtud pozoroval a učil se z vystupování z těl odloučených duší, co se s nimi děje.

Dělal jsem to, vyzbrojen vůlí a silou Pána, a tu jsem viděl mnoho pozoruhodného, co vám chci jasně představit.

Celý počet pokročilých duchů je stále připraven přijímat duše zemřelých. Přibližně v každé vteřině umírá někde člověk, to je v každé minutě ne 60, nýbrž průměrně 50 při jinak normálních stavech, jaké panovaly přibližně před válkou, to dělá tak asi 70 000 ze den a přes 26 milionů v roce. Je to tedy slušný pracovní výkon, který se však velmi rozděluje, když se přihlédne k velkému celkovému zástupu, který zákonitě zasahuje a podle svého pokroku přejímá sobě příslušnou práci. Vždyť umírají lidé ne jen na Zemi, ale i na mnohých, mnohých jiných planetách nejrůznějších slunečních soustav. Pak se vyvíjejí zase duše z bytostí Země a musí se odívat, rovněž i ony duše, které už vlastní předžití (minulé životy vysvětl.) Kdo má poznání a radost z práce, má co dělat.

Vracím se však zpátky k tomu, čemu jsem se naučil. Nejdříve mi vůbec nebylo vhod, abych vstupoval do pozemských oblastí. Představ si, že se má korek ponořovat ve vodě. Plave stále nahoře a vší silou se tlačí k povrchu. Má-li se přece ponořit, musí se naplnit zatěžujícími látkami, jinak se to vůbec nezdaří. Tak se děje éterickému duchu, který žije v čistých pásmech. Musí se zatížit zemskými látkami, nebo lépe, opatřit si oděv k ponořování, který mu teprve umožňuje sestupovat do opuštěných hloubek. Tomu se musí nejen učit, ale patří k tomu i velké přemáhání. Nikdo přece nevstupuje rád do stoky, a takovou je zemská oblast ve srovnání s čistými, duchovními oblastmi. Tak kdo má vykonávat přímou práci, musí se přemoci, obléci opět těžký zemský oblek a sestoupit do dusivého vzduchu, který dokonce ani v životě neznal. Každý člověk rozšiřuje tak zvanou auru, životní parný okruh kolem sebe a ten je vždy odpornější, čím níže stojí ve svém nitru. Této aury si jsou žijící málo vědomi, ale velmi silně pracující duchové. Není pro ně skutečně maličkostí přibližovat se takovým lidem, částečně je příznivě ovlivňovat, nebo je po jejich smrti přijímat. I jejich aura nenese proměnou smrti ani stopu zlepšení. Jak je tedy potřebné, aby se vaše aura co možno zlepšovala, udržovala čistá, přejete-li si, aby se k vám přibližovali vyšší duchové, to z řečeného jasně vysvítá. Tak zemře-li člověk, vždy ho přijímá pokročilý duch – to jsou všichni, kteří už mají vlastní oblast – a zemřelého se ujímá. Poněvadž nyní každá, na onen svět přešlá duše rychle dostává vnější, které odpovídá jejímu nitru, tak ví i přijímající duch docela přesně, jak daleko duše pokročila a do které krajiny své oblasti ji může uvést, nebo zda jí vůbec přijme a musí ji předat mnohým jiným polepšujícím ústavům, aby se čistila. Tyto polepšující ústavy jsou nyní co nejmoudřeji zařízeny a smím o tom něco sdělit:

Je vám už mnoho známo. Tak na příklad víte, že se podle přání odloučené duše může skutečně utvářet její vnější okolí, ale že se pak její přání obracejí proti ní a musí pociťovat nespokojenost, nýbrž naopak velké utrpení nebo alespoň pustou dlouhou chvíli, aby prohlédla zpozdilost svých přání a byla vedena na správnou dráhu. Ale víte – méně z přímých oznámení, než z básnických výlevů a obrazotvornosti, které jsou ale z dobré části zjevením z nitra, že nejzatvrzelejší duše mohou proti sobě vzájemně zuřit, hledí se zahubit a přece to nezmohou, protože astrální těla nemohou být usmrcena jako těla pozemská. Zde máte peklo v pravém smyslu, kde je dost hrůz, ne trýznícími démony a ďábly, nýbrž sebou samými a vzájemně trýzněnými dušemi, které se připuštěním vyzuřují a na vlastním těle dovídají, jak to dělá, co udělali jiným.

Zejména válka silně zalidnila toto peklo mnohými spáchanými ošklivostmi, a je třeba vší pozornosti, často příkrého zásahu vyšších duchů, kteří působí tak zvaně jako dozorci zajatců, aby takové zvlášť zuřící duše přivedli k rozumu.

Ani každý duch na vyšším stupni není způsobilý pro takovou práci, jako by také na Zemi nebylo možné každému vzdělanému člověku, aby zastával takové místo. Patří k tomu zvláštní vlastnosti, velká energie, docela zvlášť pevná důvěra a povinnost když to musí být i určitá k tomu tvrdost, aby se mohlo trvale, totiž delší dobu zastávat takové místo. Každý člověk se nehodí za kriminálního úředníka. K tomu jsou nutné charakterové vlastnosti i láska k tomuto povolání, kterou každý nepociťuje, protože jeho schopnosti leží v jiném směru. Například já to nemohu, i když se nebojím, vyzbrojen silou Pána, vstoupit do nejhlubšího pekla, abych nějakou duši zachránil, ale trvale dohlížet nad těmito krajinami by mi bylo nemožné. Mé schopnosti, cíle a práce jsou právě jiné. Z těchto údajů poznáte, že v mnohých věcech to na onom světě není tak vůbec různé od pozemského, nemůže to vůbec být, protože lepšení duší, jeho skončení se nedá vůbec oddělit od někdejší pozemské činnosti. Ta je vždy základním kamenem, na kterém se staví další vývoj. Může tedy i po proměně, to je smrt člověka, pokračovat jeho já jen tak, jak se utvořilo v okamžiku jeho smrti.

Ale hrozící proměnou je, že padá každá maska, pták se poznává podle svého peří a každé pokrytectví, sebeklam, okrašlování i vlastní chvála se rozpadá v nic, duše se představuje nahá a jen ve své pravé, vnitřní podobě. Proto se také praví: Vaše skutky jdou za vámi.

 

9. Rozloučení

Mí milí, už vám nemám co říkat, neboť abych vám sděloval v dalším kruhu, jak a v jakých poměrech jsem teď potkával své příbuzné, není účelem mého oznámení, má se vám jen ukázat, jak se může na Zemi pochybit v cíli, ale přece je ho možno na onom světě dosáhnout, když se jen věrně svému Bohu a Pánu připojíme. Mám ještě říci jen další.

Brzy jsem shledal svůj dům příliš malý a musel jsem myslet na jeho rozšíření. Vždyť jsem věděl, jak se to děje a také jsem postupoval podle oznámeného předpisu.

Stavba se rozšiřovala a brzy jsem měl dům, který nezůstával v ničem pozadu ze Thiemovým. I Thieme se opět u mne objevil, těšil se z mého pokroku a ukazoval mi některé chyby, které se mi přece vloudily a spočívaly v tom, že má vůle si neudělala vždy jasný obraz až do nejmenšího, takže tím výstavba napořád nebyla dost řádná. Poněvadž nyní víte, že vnější je jen obrazem vnitřního, tak mi také nebylo příliš těžké obdobně zlepšovat vnitřní své bytosti a tím i rovněž zevně viditelné chyby. Tyto škody odpovídají také vnitřnímu a poznávají se jako chyby vlastní vůle.

Také není nutné poukazovat na to, že jsem své úmysly i prováděl, neboť vůle Pána ve mně žije, a má vůle nechce nic jiného než své splnění. Jsem šťasten v provádění svých převzatých povinností, vidím teď kolem sebe ty, kteří mi byli milí a hodni na Zemi v mém dřívějším trvání, jsoucnosti, připraveni jedině Pánu sloužit, za Ním jít a beze zbytku plnit Jeho přikázání.

Tak jsem teď dosáhl, co je životním určením a o co usilovat každý člověk, který se loučí se Zemí.

Teď mi není dopřáno říci vám víc, neboť kdybyste přesně znali náš život a mohli jen vteřinu pocítit radost a slast onoho světa, bylo by vám nemožné prodlévat déle na tomto světě.

Ať se nikdo nebojí přechodu, ale ať po něm žádný netouží dříve, dokud v něm není probuzeno přesvědčení, že beze zbytku splnil všechny své povinnosti a vpravdě se doba jeho odvolání přiblížila.

Přenechejte pravou hodinu jedině Pánu, pak můžete být také jisti radostným shledáním, veselým, prací bohatým, ale v každém vztahu nádherným soužitím se svými milými. K tomu ať každému napomáhá láska našeho svatého Otce ve věčnosti. Toho poznáváme jako Ježíše Krista, Spasitele všech duší, Utěšitele všech trpících, Vůdce všech spravedlivých a Tvůrce všech věcí.

                                                                                     [■]