100 odpovědí na životní otázky

Werner Huemer

Předmluva

Existuje život po smrti? Je skutečně pravda, že my lidé žijeme na Zemi vícekrát? Je osud spravedlivý, ačkoliv to tak někdy nevypadá? A existuje vyšší vědomí, z něhož vzešlo všechno, co existuje, a které vede naše osudy… existuje Bůh?

Tyto „poslední otázky života“ si pravděpodobne položí někdy ve svém životě každý. Ve snaze nalézt na ně odpovědi se během historie rozvinulo mnoho filosofických a náboženských konceptů. A přece v tomto ohledu nepanuje jistota ani dnes, v éře informací 21. století. 

Texty jsem rozdělil do osmi hlavních témat a celou knihu do dvou velkých částí. První se zabývá otázkami, týkajícími se bezprostředně lidského bytí a životní cesty: smrt a převtělování, vědomí a osud, zdraví a životní pomoc. Druhý díl nese název „Bůh a jeho stvoření“. Zde jsou převážně shrnuta témata, která bychom mohli přiřadit k oblasti „náboženství a světonázor“, protože přesahují osobní životní cesty jednotlivců.

Doufám, že se mi podařilo vypracovat jasnou hlavní linii a poskládat jednotlivé odpovědi na otázky do smysluplného celkového obrazu, který čtenáře povzbudí k tomu, aby se sám důkladněji zabýval dílem „Ve světle Pravdy – Poselství Grálu „. To totiž především vybízí k tomu, aby se člověk (znovu) vydal hledat Pravdu.

Werner Huemer
Ditzingen, 2010


Výber niektorých otázok z knihy:

Je osud spravedlivý?

  • Otázka:

    Lidé prožívají tolik různých osudů -jeden je bohatý, druhý chudý, jeden hloupý, jiný inteligentní, jeden šťastný, druhý depresivní a se sklony k sebevraždě. Jak se potom dá věřit ve spravedlnost?

Odpoveď:

Odpověd‘ na tuto otázku vyžaduje, abychom se nejprve všeobecně zamysleli nad pojmem „spravedlnost“.

Život považujeme za spravedlivý tehdy, pokud se s každým člověkem jedná stejně, tedy pokud obdrží stejné možnosti a příležitosti. Ukažme si to na jednoduchém příkladu: Chci-li rozdělit kus koláče mezi dva hosty, pak budu spravedlivě dbat, aby byly oba díly stejně velké.

Spravedlnost však se stejným zacházením nelze ztotožňovat. Řekněme, že jeden z obou hostů má cukrovku a chtěl by ochutnat jen malý kousek, aby si nepoškodil zdraví. Pak musíme koláč rozdělit samozřejmě jinak. Nebylo by správné rozkrojit jej na dva stejné díly, nebylo by to přiměřené okolnostem.

Při všeobsáhlejším pohledu tedy znamená spravedlnost „učinit po právu“ určitému cíli a v souladu s ním jednat a rozhodovat správně.
Již z těchto jednoduchých úvah je jasné, že nestejně rozdělené osudové události, jak je můžeme vidět v našem blízkém okolí nebo i ve velkém světovém dění, nedokazují, že neexistuje vyšší spravedlnost. Každý člověk je jiný, má svůj individuální duchovně-duševní vnitřní život, a pro každého člověka je proto také jiný osud spravedlivý.

Ale proč je každý člověk jiný, má různé vlohy? Nebyl by život nakonec přece jen spravedlivý jen tehdy, kdyby každému z nás od začátku nabízel naprosto stejné možnosti?

Z Abd-ru-shinova díla „Ve světle Pravdy“ je zřejmé, že zpočátku, na počátku našeho duchovního života, byly nám všem skutečně nabídnuty stejné možnosti. Avšak k duchovním vlohám patří také svobodná vůle. Dar lidského bytí zahrnuje i svobodu, možnost uspořádat si vlastní život na vlastní odpovědnost. V důsledku nesčetných rozhodnutí vlastní vůle se každý z nás vyvíjel jinak. Tento vývoj přitom nezačal až zrozením do tohoto pozemského života, ale již mnohem dříve. My lidé žijeme – jak to učí kupříkladu velká východní náboženství na zemi vícekrát, a poměry, do nichž se rodíme, i osudové události, které nás v tomto životě čekají, jsou spravedlivými důsledky našich dřívějších rozhodnutí.

Jestli že tedy spravedlnost osudu „činí po právu“ každému jednotlivci a přináší každému něco jiného, jaký konkrétní cíl tím život sleduje?

V našem příkladu dělení koláče šlo o zdraví hostů. A přesně totéž v přeneseném slova smyslu má za cíl i spravedlnost osudu. Máme duchovně uzrávat, popřípadě se uzdravovat. Prožíváním „sklizně své setby“ (rozhodnutí vůle) poznáváme, zda je něco dobré, nebo ne, zda čin nebo vnitřní postoj podporuje a buduje, nebo ne. Vším tím, co denně prožíváme příjemného nebo nepříjemného, se formuje naše osobnost. Můžeme se volně rozhodovat – ale to nám nedává absolutní svobodu. Všechna naše rozhodnutí zůstávají a dále se vyvíjejí v rámci zákonů stvoření. Život nám je „posílá“ zase zpět – jako „osud“ nebo, jinak řečeno, jako „odpověď“ na to, zač musíme v důsledku rozhodnutí své vůle odpovídat.


Jsou zločinci nutnými vykonavateli osudu?

  • Otázka:
    Náš lidský osud vzniká na základě zpětného působení. Znamená to, že každý, kdo je například vrahem, se sám musí stát obětí vraždy? Pak by byl vrah vraha jen vykonavatelem osudu, po ­ mocníkem, kter)Í osud pomáhá naplňovat. Kro ­ mě toho často slyšíme, že my lidé se v utrpení, které nám druzí způsobují, můžeme něco pro sebe naučit. I z toho lze odvodit, že jsou zločiny nezbytné. Nejsou pak pachatelé vlastně nevinní?

Odpoveď:

Pokud se v podobenství uvádí, že my lidé musíme sklízet to, co jsme zaseli, pak se stejnorodost setby a sklizně netýká nezbytně nějaké konkrétní vnější události. Pokud si například představíme bohatého darebáka, který jen z legrace nebo z nudy okrádá ostatní lidi, způsobuje jim utrpení a vrhá je do existenčních potíží, pak zpětné působení nebude nutně spočívat v tom, že ho někdy okradou o stejné množství peněz, které sám ukradl. To by se ho vzhledem k jeho bohatství možná vůbec nedotklo. Je to spíše prožívání oběti, co zapůsobí jako spouštěč zpětného působení, tedy takového prožívání, které pachatel obdrží jako osud. Dostane se tedy v nějaké podobě do životní situace, v níž bude bolestně prožívat takové utrpení, jaké prožila jeho oběť kvůli němu. Nejde o pouhou vnější událost. Ani vrah nemusí být proto opět zavražděn, aby se naplnilo zpětné působení. Jinak by zabíjení nemohlo nikdy skončit a skutečně by bylo zapotřebí pomocníků, pověřených vykonáváním zločinů ve službách osudu.

Při posuzování osudových událostí se musí životní cesty pachatelů a obětí sledovat vždy odděleně, protože se vyvíjejí nezávisle na sobě. Protnuly se jen v jednom průsečníku, tedy události. Každý člověk nese plnou odpovědnost za své dobré nebo zlé myšlení a konání, zločin zůstává stejným zločinem, ať se z něj oběť mohla něco naučit, nebo nikoliv. Vina pachatele se tím nijak nezmenšuje.

Že z prožitého utrpení mohou postiženému vyrůst mimořádné přínosy pro jeho duchovně – duševní vývoj, je samo o sobě pozoruhodnou skutečností. Působí zde vyrovnávající spravedlnost, ta ale nemá nic společného s osudem pachatele. Duchovní pokrok oběti by se proto mohl samozřejmě uskutečnit i bez utrpení. Normální a nejrychlejší cestou, kterou ukazuje také Abd-ru-shin v Poselství Grálu, je cesta poznání a dobrého chtění.

Pokud se bohatý darebák z našeho příkladu vnitřně změní k dobrému, například po mimořádně pôsobivém prožitku, pak se tím změní i jeho osud.

Co by jej muselo zasáhnout plnou silou, se k němu dostane již jen v oslabené formě. To, co musíme v našem osudu prožít, není tedy vázáno na konkrétní vnější události, ale na určitý druh zážitku, jehož rozsah můžeme změnit svým chováním.

Proto není dobré trestat zločiny dalšími zločiny. Všude, kde je to jen možné, se má podporovat dobré v člověku a na něm také stavět.


Aký význam má ocenenie a dôvera?

  • Otázka:

Čo sa týka ocenenia tak to si môžeme iste „predsavzať“. Čo mi bráni v tom, aby som v blížnom videl hodnoty, v živote dobro, šance a prínosné príležitosti? Hodnoty môže človek s trochou námahy nájsť v každej životnej situácii – musí ich ovšem chcieť objavovať. A s takým novo zameraným myslením sa krok za krokom zmení tiež základný postoj človeka. Práve rešpekt nie je teda výsledkom, ale jednoduchou fungujúcou cestou k vnútornej premene.


Odpoveď:

Čo sa týka dôvery, súvisí tento cit samozrejme s vlastnými zážitkami a poznatkami. Avšak ani dôvera nie je len plodom, vyrastajúcim z iných snáh, ale môžeme sa o ňu aktívne starať a usilovať. V pojme dôvera sa nie bez dôvodu zachvieva pojem viery – je to odhodlanie pustiť sa do niečoho nového, nezvyklého, oddanie sa niečomu, čo život práve požaduje. Práve tento postoj posilňuje v prežívaní dôveru v život a vedomie, že človek je vo stvorení chránený a vedený. I tu sa teda skutočne jedná o všeobecne použiteľnú „páku“, ktorú je možné využiť v prospech vlastného vývoja.


Existuje skutečně dědičný hřích?

  • Otázka:
    Existuje skutečně dědičný hřích, tedy něco, co každého člověka v nějaké podobě hned od počátku zatěžuje a od čeho se musí oprostit? Jaký „hřích“ by to mohl být, co má společného s biblickým „pádem do hříchu“ a jak se tento hřích dědí?

Odpoveď:

Pod náboženský pojem „hřích“ lze shrnout všechny lidské myšlenky, slova nebo činy, směřující proti podporujícímu, budujícímu působení zákonů stvoření, v nichž se projevuje vůle Boží. Pokud nebudeme brát biblické líčení doslova ve smyslu historickém, nýbrž jako podobenství,.dá se v pádu do hříchu, o němž se hovoří v I. knize Mojžíšově, rozpoznat zvláštní osudový krok v historii lidstva – odklon od citově založeného a duchem určovaného života, následujícího s důvěrou Boží vůli a namísto toho příklon k rozumově formovaným rozhodnutím. To s sebou nese těžké následky.

V cítění ve svědomí (= duchovním vědomí) se projevuje hlas našeho duchovního jádra. Vnitřní hlas nás nabádá k lásce k bližnímu, varuje pred omezeným egoistickým rozhodnutím, usiluje o smysluplný život, ukazuje vědomí hodnot, a projevuje se smyslem pro krásu a touhou po Světle a poznání.

Hlavním úkolem rozumu je naproti tomu starat se o přežití na zemi. Pracuje proto výhradně sebestředně, hledá bezohledně zisk, náskok a výhody a ukazuJe pouze cestu s nejlepší vyhlídkami na tyto hodnoty, zatímco vyšší souvislosti nebo nehmotné skutečnosti nejsou pro rozum ničím, co by stálo za námahu.

Je proto důležité, aby rozum jako výsledek čistě mozkové činnosti byl veden živým duchem. Usilování rozumu o výhody musí zůstat podřízeno vyšším cílům. Jinak nejen ztratí vyšší ideály v očích člověka svou hodnotu, ale on v konečném důsledku ani nenaplní smysl svého života, vývoj svého duchovního jádra. Pak mu hrozí duchovní smrt neboli „druhá smrt“, před níž varuje bible.

Avšak v průběhu historického vývoje jsme se vydali právě tou chybnou cestou, na níž nás již nevede duch, ale rozum. Člověk již prostě nechtěl následovat budující vůli Boží, místo toho se začal „živit“ pomocí svého rozumu, pozemského poznávacího orgánu – tedy „jedl ze stromu poznání“.

Nadměrná činnost mozku namísto ducha v roli „životního vůdce“ se pak projevila, stejně jako intenzivní užívání kteréhokoli jiného orgánu, takovým způsobem, že se přední mozek nadměrně vyvinul a výsledek tohoto chybného vývoje přecházel dále na další generace. Odtud pojem „dědičný hřích“.

V současnosti tedy žijeme s „velkým mozkem, ve vztahu k našemu duchovnímu potenciálu nadměrně vyvinutým. To nám ztěžuje možnost naslouchat svému vnitřnímu hlasu a činit správná rozhodnutí. Tuto biologickou skutečnost nemůžeme jen tak snadno vrátit do původního stavu, můžeme ale v sobě vytvořit nový volný prostor pro duchovní. A duchovní není nic jiného než to, co v nejlepším slova smyslu označujeme pojmem „lidskost“.


Má duševní utrpení hlubší smysl?

  • Otázka:

Již dlouhé roky se cítím v životě sama a opuštěná a od svého bytí očekávám jen stěží něco dobrého. Nevzdávám se však a ptám se, zda se v překážkách, které vnímám jako velké duševní utrpení, skrývá vyšší smysl?

Odpoveď:

Zážitky utrpení, jedno zda tělesného nebo duševního rázu, nabízejí vždy i možnosti k vnitřnímu uzrávání a mají většinou hlubší příčinu. Tu však, ponořeni do prožívání a utrpení svých životů, nedokážeme tak snadno rozpoznat.

To však snad ani není nutné. Místo otázky: „Proč to všechno prožívám?“ je většinou mnohem důležitější otázka: „K čemu svou životní situaci využiji? Co z ní udělám?“

Každé osudové prožití můžeme vnímat i jako příležitost, kterou nám život nabízí. Jako úkol, k jehož splnění se člověk vědomě postaví. Tento úkol múže spočívat i ve snášení duševního utrpení, v překonání překážky, v rozhodnutí přitakat životu navzdory pocitu osamění a opuštěnosti. Nezbytnost vydržet všechny útrapy, považovaná dosud za překážku pro život, se tak může stát součástí osobního životního úkolu, může se stát smysluplným rozhodnutím.

Aby bylo možné vytušit i ve vlastních problémech, nemocích nebo vůbec v nesnázích života vyšší smysl, vidět je tedy v širších souvislostech, je velmi cenné vědět, že naše bytí není tvořeno jen tímto pozemským životem, ale sahá mnohem dal nad jeho rámec. A že právě momentální prožívání se všemi svými požadavky může přispět k duchovnímu uzrávání.

Vědomí, že s utrpením jsou spojeny také mimořádné možnosti vývoje, by však nemělo vést ke snášení utrpení jako splnění svého životního úkolu.

Při depresích, které již nejsou jen stavem přechodného krátkodobého rozladění, je zpravidla nutné vyhledat terapeutickou pomoc.


Jakou hodnotu má přesvědčení?

  • Otázka:
    Hodně se ve svých úvahách zabývám pojmem „přesvědčení“. V příručce o astrologii jsem si jednou přečetl:“ Přesvědčení? To je to nejhorší! Přesvědčení znamená přes-svědčení, tedy že je váš život plodem cizí ideologie. „Podle tohoto názoru by pak „být přesvědčen“ znamenalo, že jsem pod cizím vlivem, veden cizími názory, posedlý cizí ideologií, představou. Pokud člověk tedy odmítá být tím, čím být má (a co je viditelné v horoskopu), pak potřebuje jako kompenzaci pře-svědčení, tedy něco cizího, co vytváří jeho život. Proto je v novověku například také tolik sekt a stran, které jsou plné pře-svědčených lidí. Nyní se ale i v Poselství
    Grálu píše již v úvodu o významu přesvědčení: Člověk má dospět od víry k přesvědčení. Jakou hodnotu má tedy přesvědčení ve skutečnosti?

Odpoveď:

Přesvědčení ve smyslu Poselství,Grálu znamená přesný opak termínu „pod cizím vlivem , „veden cizími názory“ nebo „posedlý cizí ideologií“. V doslovném významu znamená přesvědčení „podat o něčem svědectví“. „Svědčit“ však může jen ten, kdo sám něco prožil (a nikoli o tom jen slyšel od druhých). Proto Poselství Grálu každého člověka vyzývá k vlastní duchovní čilosti a říká již v úvodu: „Jen ten, kdo se sám pohybuje, může duchovně postoupit kupředu. Pošetilec, který k tomu používá cizích pomůcek ve formě hotových názorů, jde svou cestou jako o berlích… „

Základnou pro tento vlastní pohyb mohou být jen schopnosti, u každého člověka jinak rozvinuté. I to se jasně říká v úvodu Poselství Grálu. Pouze touto cestou lze dojít od „víry“, tedy nekritického považování za pravdu, ke skutečnému přesvědčení, tedy k vědění na základě vlastní zkušenosti.

Samozřejmě existuje také nesprávný druh přesvědčení, jenž stojí v cestě vlastnímu zdravému vývoji a vede do sféry cizího vlivu, protože jednoduše přebírá cizí myšlenky. Zde však ve skutečnosti nejde o přesvědčení, ale třeba v náboženských společenstvích o náboženskou horlivost, možná dokonce o fanatismus. Snad lze říci, že takoví lidé byli „přes-svědčeni“ v tom smyslu, že jejich vlastní schopnost svědectví, resp. úsudku byla pře-kryta, pře-možena. Toto pojetí se pak shoduje s tím, co se píše ve Vámi zmíněné astrologické příručce.

Tento zajisté častý pochybený vývoj by ovšem neměl vést k mylné představě o pojmu, který je sám o sobě jasně srozumitelný. Být svědkem, podat o něčem svědectví může jen ten, kdo získal jistotu z vlastního prožití. Jen takový člověk dospěje od víry k přesvědčení.


Má reinkarnační terapie smysl?

  • Otázka:
    Často se nabízejí a propagují“ reinkarnační terapie“, s jejichž pomocí lze vyřešit duševní konflikty. Má taková terapie smysl?

Odpoveď:

Protože reinkarnační terapie není lékařsky ani psychologicky definovaným pojmem, spadají pod ni různé terapeutické techniky. Všeobecně jde o uvedení pacienta do minulosti pomocí hypnózy (nebo jiných metod) zpět až před okamžik porodu, aby se do denního vědomí přenesly vzpomínky z dřívějšího života.

Vychází se přitom z domněnky, že vědomý pohled na situaci, jejíž počátek sahá až do dřívějšího života, pomůže vyřešit tento jinak „neuchopitelný“ problém. Proto se tyto terapie snaží, aby si člověk uvědomil souvislosti z dřívějších životů.

O účinnosti těchto terapií nemohu zde říci nic obecně platného, protože výsledek – stejně jako u všech ostatních terapeutických opatření – závisí vždy na konkrétní problematice, jakož i na schopnostech a zodpovědnosti terapeuta.

V zásadě bychom si však měli uvědomit, že cílem každé takové terapie je otevřít brány do oblastí vnitřního světa, které jsou přirozeným způsobem uzavřeny, a to nikoli bezdůvodně. Protože terapeut nemůže zvenčí přehlédnout rozmanitý duchovně-duševní svět svých pacientů, vzniká nebezpečí, že za kulisou dosažitelného užitku vznikne nepozorovaně škoda. Podobně jako je tomu s lékem, který sice zmírní symptomy nemoci, mů že však také mít ne žádoucí vedlejší účinky. Přičemž vedlejší účinky na tělesné úrovni lze samozřejmě rozpoznat snadněji než v úrovni duchovně-duševní.

Myšlenkový přístup k regresi do minulosti, lhostejno, zda sahá do dřívějšího života nebo jen do dětství, je zcela srovnatelný se školskou medicínou. K věci se přistupuje symptomaticky, tedy s pohledem upřeným jen na určitý problém. Pozornost se pak soustředí na onen „klíčový zážitek“, který tento problém vynesl na světlo. V pozadí však zústává otázka, jaké osobní sklony nebo slabosti jsou vlastními příčinami, jež tehdy takový zážitek umožnily. Ty se musí odstranit.

Analýza životní cesty může vynést na světlo světa veskrze cenné poznatky. Avšak trvale udržitelný vývoj v duchovně-duševním vnitřním světě vyžaduje vědomou změnu chování – na základě silného dobrého chtění a s pohledem na hodnotný životní cíl.

Z činú vyplývá náš postoj, z postoje se formuje osobnost. Ideální terapie se proto musí orientovat nikoliv na minulost, ale na současnost a budoucnost.

Každý člověk se musí nakonec sám rozhodnout, jaká rizika na sebe s ohledem na vytoužený terapeutický cíl vezme. Před regresní terapií z pouhé zvědavosti bych však chtěl z důvodu výše zmíňených rizik varovat.


Je reinkarnace slučitelná s křesťanskou vírou?

  • Otázka:V Janově evangeliu (Jan 9,3-5) se Je žíšovi učedníci domnívají, že by mohla existovat karma a reinkarnace. Vidí od narození slepého a ptají se Ježíše, zda tento sám zhřešil, že se narodil slepý. Odpověd‘ Ježíše je ovšem jasná vyplývá z ní, že to nebyla vina dítěte. V listu Židům (9,27) se píše, že “ lidem je určeno jednou zemřít“. I zde lze tedy nalézt výrok otevřeně směřující proti myšlence opakovaných pozemských životů. Ne­ vyplývá tedy z toho, že křesťanská víra je s myšlenkou reinkarnace neslučitelná? Nebo byla z bible v průběhu historie cíleně odstraněna místa, která na reinkarnaci odkazovala, jak to tvrdí kritici církví?

Odpoveď:

Myšlenka, že je člověk sám zodpovědný za svůj osud a že životní podmínky, do nichž se rodí, mají svou příčinu v minulých pozemských životech, je v zásadě snadno slučitelná s křesťanským učením milujícího Boha. V opačném případě by přece mohl člověk vinit Stvořitele z nespravedlnosti, protože nechá lidi rodit do nestejných výchozích poměrů. Kdyby nám byl darován jen jeden jediný pozemský život, nemohla by existovat vyšší spravedlnost. Také se nelze spokojit s námitkou, že věřící lidé obdrží v Boží říši na onom světě vyrovnání za bezpráví prožité na zemi; protože pak se nabízí otázka, proč bychom vůbec museli žít na zemi a ne rovnou na nebeských nivách.

Rozdílné lidské osudy rozpoznáme jako spravedlivé pouze za předpokladu reinkarnace a vědění, že nám spolu se svobodnou vůlí byla darována i vlastní odpovědnost a že smysl našeho pozemského života spočívá v aktivním rozvíjení vědomí.

Domněnka učedníků v Janově evangeliu je zajímavá, protože dokazuje, že v Ježíšově době se považovalo za myslitelné jak bytí člověka před zrozením, tak i vlastní vina malého dítěte. Ježíš tuto možnost nepopírá, ani své učedníky za takovou „nesmyslnou“ otázku nekárá, ale říká pouze, že se zde má viditelně projevit pomoc Boží síly. A slepého člověka uzdravuje. Otázka učedníků ale dokazuje, stejně jako další v bibli dochované domněnky (lidé si například mysleli, že se znovuzrodil předkřesťanský prorok Eliáš), že v Ježíšově době se opakované pozemské životy považovaly za veskrze možné. Není ani divu, protože myšlenka reinkarnace je známá již z antiky, třeba od filosofa Platóna.

V prvním století našeho letopočtu to byl rovněž Origenes, jeden z nejvýznamnějších raně křesťanských náboženských učitelů, kdo byl přesvědčen o existenci lidské duše už před zrozením. Origenes učil, že rozdílné osudy se nemají dávat za vinu Bohu, ale člověku samému, protože jsou to důsledky rozhodnutí učiněných před narozením. Origenes tak sice neučil výslovně o reinkarnaci, ale nabízel vy světlení, jak lze věřit v milujícího, spravedlivého Boha navzdory tak nerovně rozděleným osudům. Jeho učení o „preexistenci duše“ bylo v roce 553 na konstantinopolském koncilu zavrženo, čímž myšlenka reinkarnace samozřejmě okamžitě ztratila jakékoliv šance k ovlivnění církevního světonázoru.

Někteří religionisté považují za velmi pravděpodobné, že bible byla z ideologických důvodů korigována. Kdy, kde a kým, se však už sotva dá doložit. Proto dnes nelze s jistotou ani tvrdit, že původní texty obsahovaly odkazy na reinkarnaci, ani opak.

Biblický „list Židům“, z něhož pochází citace v úvodní otázce, se rovněž reinkarnací nezabývá, pouze na citovaném místě podtrhuje jedinečnost příchodu Ježíše a ukazuje analogii s jedinečností lidského života. Toto místo v textu by se proto nemělo interpretovat jako „zjevení“ o neexistenci reinkarnace.

A naopak, zástupci církví, kteří nesouhlasí s myšlenkou opakovaných pozemských životů, například nepovažují ani známá Pavlova slova „Co člověk zaseje, to také sklidí“ (Ga 6,7) za doklad existence karmy. Protože i zde jde o jiný kontext, totiž o den posledního soudu.

Proto nemá smysl hledat citáty v bibli a chtít tím něco „dokazovat“. Takové výzkumy a snahy zůstanou vždy jen v rovině interpretace.

Skutečný důkaz reinkarnace spočívá v životě samém.